ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

Cesty víry Jak se věří seniorům

Vydáno dne 18.5.2009
Obrazek_108_0001.jpg

 

aneb Stáří z pohledu křesťana, víry, bible. Na sborovém pobytu v Chotěboři vyprávěl farář Jan Trusina z Třebíče.

I. Co je o stáří v bibli, může se nám zdát poněkud schematické, někdy až, jako by se to do naší doby nehodilo, a přece to všechno je v podstatě pravda.

Hodnota stáří (a z toho vyplývající úcta ke stáří)

Život je dar od Hospodina. Dlouhý život je velký dar od Hospodina, projev Božího požehnání (Ž 91,16 „dlouhost dnů“). Odtud vyplývá opakovaně zdůrazňovaná úcta ke stáří jako ke zvláštnímu Božímu daru, ke zvl. projevu Boží přízně. „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha, já jsem Hospodin!“ Žádné další zdůvodnění; já Hospodin to tak prostě chci. (Lv 19,32) Sám Bůh to tak ustanovuje, aby nám v našem stáří (už kvůli našemu stáří) byla prokazována úcta.

Bible ví, jak snadno člověk v mužném věku (tedy zdravý, silný, úspěšný) začne pohrdat těmi, kterým  se už nedostává tělesné síly, zdraví, jsou pomalejší, nejsou ve všem „in“ atd. Proto Pán Bůh jednoznačně vystupuje na obranu starých lidí, mužů a žen, rodičů: „Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi“ (Ex 20,12)  = napsáno ne pro malé, nedospělé děti, že mají být poslušné, ale v prvé řadě je to určeno synům a dcerám v dospělém věku pro jejich vztah ke stárnoucím rodičům; proto je v této souvislosti připomenuta i ta douhověkost: abys byl dlouho živ v zemi, kterou ti Hospodin dává, tj. aby ses i ty dočkal dobrého stáří. – V bibli i na řadě jiných podobných míst.

Ochrana stáří

Bible se ujímá člověka v jeho stáří, vystupuje na jeho ochranu, a to na několika rovinách: jednak když jde o všeobecnou úctu („Oko, ké se vysmívá otci a pohrdá poslušností matky, vyklovou havrani od potoka, nebo je sezobou supí mláďata.“ Pr 30,17); jednak tím, že připomíná nezbytnost hmotného zabezpečení starých rodičů (cf Ježíš Mk 7,10nn proti lidem, kí odmítají hmotně podporovat své rodiče a pokrytecky tvrdí, že ty peníze slíbili dát do chrámu); jednak tím, že vede k respektování jejich názorů („Poslouchej otce, který tě zplodil, a matkou nepohrdej, když zestárla.“ Pr 23,22). Biblické „cti otce a matku“ nemusí vždycky znamenat naprostou poslušnost; nová generace vidí řadu problémů jinak; ale nikdy si (i pro odlišných názorech) nepřestane starých lidí vážit, nebude jimi pohrdat, nebude je zlehčovat.

To v apokryfní knize Sírachově: „Nepohrdej člověkem za to, že zestárl, vždyť i (někteří) z nás budou starci.“ (8,7); S 8,9 přímo: „Neodcházej od toho, co vyprávějí staří, neboť i oni se naučili od svých otců. Od nich se naučíš rozumnosti a tomu, jak odpovídat, když je třeba.“

Krása či přednost stáří (Přednost i pokora stáří)

Stáří není méně hodnotné období lidského života; naopak, stáří má  své přednosti; zejména ty, které souvisí s dlouhověkostí a vyplývají z životních zkušeností: Sírach 25,6nn: „Soudnost je ozdobou šedinám a umění poradit je vlastností starších. Jak ozdobí moudrost starce a prozíravá rada vážené lidi! Korunou starců jsou bohaté zkušenosti a jejich chloubou bázeň před Hospodinem.“ Stáří tedy víc než jiné období lidského života se může vyznačovat („může být ozdobeno“) takovými věcmi, jako je soudnost, moudrost, prozíravá rada.

Může, ale také nemusí! Je to něčím podmíněno. Cf Pr 16,31: “Koruna ozdobná jsou šediny, které se nalézají na cestě spravedlnosti“. Tedy ne pouhé šediny jako takové, ale „pokud se nalézají na cestě spravedlnosti“.

Totéž v knize Jobově: Na jedné straně (12,12): „Při starcích je moudrost, při dlouhověkých rozumnost“, na druhé straně Job nezakrývá své zklamání, že ho nechápou ani jeho přátelé, kteří jsou také už staří a mohli by mu rozumět, a tak si posteskne(32,7nn):  „Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají mnoho let, ať s moudrostí seznamují. Avšak je to dech Všemohoucího, který lidi činí rozumnými. (Tj. není to samotné stáří.) Nejsou vždycky moudří ti, kteří mají mnoho let, starci nemusejí vždycky rozumět právu.“  Moudrost není automaticky průvodní jev stáří, a my staří si toho máme být pokorně vědomi. Člověk milující Zákon a přemýšlející v něm řekne: „Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám.“ (Ž 119,100)

Zákon Hospodinův, nebo podle Joba Duch Hospodinův  – to jsou spolehlivější zdroje moudrosti než věk. Z toho vyplývá jednak, že nám starým a stárnoucím sluší pokora. A za druhé, že i starý člověk se musí ohlížet po zdroji moudrosti, který není v něm, ale u Boha.

Proto je tak důležitá vazba na Boží zákon, na společenství Božího lidu, na chrám, na sbor, na církev. Cf Ž 92,14nn: „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má.“

Samostatnou pozornost chci nyní věnovat několika veršům z Ž 71, kde téma stáří je zmíněno z několika hledisek.

Ž 71

Z tohoto žalmu lze vyčíst několik myšlenek o stáří, které považuji za důležité: Předně to, co bych nazval kontinuita lidského života (že stáří patří k životu stejně jako dospělost, mládí, dětství či období tělesného rozkvětu): „Hospodine, v tebe už od mládí doufám, můj chvalozpěv o tobě zní stále, den co den tě oslavuji, neopouštěj mě, když pozbývám sil.“ (5-9)

Od mládí do stáří je to jeden život, všecko stejně „kvalitní“; není tomu tak, že by stáří nestálo za nic; to nejdůležitější, chvála Boží, zní stejně v mládí i v pokročilém věku. Smysl života trvá, základní životní hodnoty stále platí, nejsou podmíněny věkem.

Ve stáří ovšem spíš přicházejí starosti, nesnáze, obtíže: tělesné slabosti, loučení s blízkými, pomalu jsme nejstarší generací ve své rodině, už si tolik netroufneme, chtě nechtě jsme či musíme být pomalejší, omezuje se náš životní prostor. Žalm to nezakrývá: „Dal jsi mi zakusit četná soužení“ (20).

Současně však nezapomíná ani na zkušenosti povzbudivé: „Zase mi život vracíš, z propasti země přivedl jsi mě nazpět“ (20).

Tváří v tvář tomu chci říci: Stáří je čas, kdy se může ověřit, že to, co jsme se učili v mládí (třeba i v KC), stále platí: o Bohu, o jeho pomoci, blízkosti, o spolehlivosti jeho Slova. Právě jako starý člověk mohu konstatovat, že to všecko, čemu jsem se v náboženství učil, nebylo jen nějaké dětinské vyučování (náboženství není způsob, jak umravnit děti, aby se něčeho bály), ale že to všecko je pravda, která platí po celý život. Pravda, ká pomáhá vyrovnat se i s tím negativním, co život přináší. (Ne že by to člověk vždycky dokázal zvládnout.)

Nejen mládí, ale i stáří je čas, kdy máme od Pána Boha poslání. „Ani ve stáří a v šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou silou všecky, kteří přijdou. Tvoji spravedlnost budu připomínat, tvoje divy chci oznamovat.“ (16-18)

Stáří = čas, kdy tady ještě stále máme co dělat, máme tady nějaký úkol. Stojíme-li o to, abychom zde žili co nejdéle, a modlíme-li se za to, pak nejen kvůli samotné dlouhověkosti (že jsme na světě rádi), ale proto, že pro nás tady Pán Bůh má nějakou práci. (Např. péče o jiné členy rodiny. Cf také povzdech: Proč já tu ještě jsem? „Můžete se modlit“, což jest služba pro druhé potřebnější než co jiného.)

Ale tento žalm má na mysli něco jiného, docela konkrétního: Stáří = čas vyprávění; čas, ve kterém mám přicházejícímu pokolení něco vyprávět. Co vyprávět, o čem mluvit? O Božích skutcích, o Božích divech, o Boží spravedlnosti. Nejde však o obecné poučování, nýbrž o docela konkrétní vyprávění, jak všechny tyto věci znám z vlastní zkušenosti; jaké divy činil Hospodin při mně; jak se v mém životě projevovala Boží moc, co v našem pokolení Bůh učinil.

Třeba to nebylo vždycky při mně osobně, ale bylo to v době, kdy jsem žil; v našem pokolení; v desítiletích, která nám byla dopřána. Nebylo toho málo. Kolik divů, zázraků, nečekaných zvratů zažilo jen samotné naše pokolení. Vyprávějme to mladým nejen proto, aby se dozvěděli, jak to bylo v minulosti, jaká bezpráví se dála (i když i to je důležité, protože se na to příliš rychle zapomíná). Jde však zejména o to dosvědčit, jak Bůh uprostřed toho konal své dílo, jednal, zachraňoval, obracel děje správným směrem. To je důležité poslání našeho stáří (i k tomu nám jsou naše léta darována). Děje-li se to rozumným způsobem, ty mladé to baví, baví je to, dokonce to očekávají.

Má to ovšem svá úskalí: jednak je třeba znát míru, protože stáří bývá upovídané; jednak je potřeba, aby v centru toho všeho byl Hospodin a ne člověk (mé JÁ). „Tvoji spravedlnost, jenom tvoji budu připomínat.“ (16) Ale propojit Boží činy s osobní zkušeností je nezbytně nutné (nejen proto, že je to pro ty druhé věrohodnější). Cf LT v NŠ

Ke stáří patří ovšem i pokorná modlitba, vědomí závislosti na Pánu Bohu. Co dobrého mám, je od něho. Až bych řekl, že ve stáří může být náš vztah k Pánu Bohu ještě bezprostřednější, vroucnější.  Je to věk, kdy člověk víc než dřív (a pokorněji, vroucněji) prosí o Boží blízkost: Pane Bože, neopouštěj mě. „Od mladosti jsi mě, Bože, vyučoval, a proto ani ve stáří a v šedinách mě, Bože, neopouštěj.“ (18) Tak lze zvládnout i ty stránky stáří, ve kterých „nemáme zalíbení“; (viz popis záporných průvodních jevů stáří v Ka 12).

Na závěr biblické části připomenu to nejdůležitější a nejpovzbudivější: slib, který nám dává Pán Bůh v Iz 46,4:

„Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit, Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ („Až i do starosti já sám, nýbrž až do šedin já ponesu; já jsem vás učinil a já vás nositi budu; já, pravím, ponesu a vysvobodím.“)

To je Boží odpověď na naše prosby. Jistota, o kterou se můžeme opřít.

II. Podněty k zamyšlení

1. Výchova pro stáří

Sír 25,3 „Cos v mládí nenashromáždil, jak bys ve stáří mohl najít?“ MS: „Člověk se celý život vychovává pro stáří.“ Zejména je potřeba dávat si pozor na záporné vlastnosti (lakomství, sobectví, závist, podrážděnost, tvrdohlavost, umíněnost), ty ve stáří zbytní a člověk si je pak už ani tolik neuvědomuje. - Co nejdřív vyřešit spory a nedorozumění, zbavit se nevraživosti, nenechávat to až na později, čím je člověk starší, tím hůř přiznává chybu. Za důležitou výchovu pro stáří považuji všecko, co dobrého v rámci křesťanství přijímáme (na bohoslužbách, v náboženství, v KC, v životě sboru, ve společenství bratří a sester).

Nezanedbatelné je i to, co se tímto způsobem dostává do našeho povědomí i do naší paměti; např. co jsme se naučili nazpaměť (jak je dobře, že umíme Otčenáš). Přijdou situace, kdy člověk hledá záchytný bod, a v té chvíli je téměř nenahraditelné, když se nám vybaví biblický verš, píseň. (Cf Ž 74: „žalm vyučující“: uprostřed nářku, co zlého se děje, zazní vyznání víry v Hospodina; tím pak usměrněny i závěrečné prosby; v těžké situaci si uvědomit, čemu věřím, že tu nejsem jen já, ale B; vyslovit něco, co jsem se naučil; ne že odříkání Otčenáše mě zachrání; ale ve chvíli, kdy jako by se něco hroutilo, zopakovat si, co je pevné, čemu se mohu chytit.

Hleďme už od začátku brát věci ne jako samozřejmost, jako něco, nač máme v životě samozřejmě nárok, ale jako dar. Učit se být vděčný. Když se později ve stáří okruh těch věcí začne zmenšovat, nebudu to brát, jako bych byl o něco ošizen. Ať to potom není šok, že najednou už toho tolik nezvládnu.

2. Péče o sebe; věnovat čas sobě, myslet na sebe

Ke křesťanství přirozeně patří, že nevystrkujeme do popředí své JÁ. Na adresu přirozeného sobectví často připomínáme, že zde nejsem jenom já se svými zájmy, ale že je zde Bůh, že jsou zde druzí lidé, naši bližní. Ale v bibli řada veršů, kde je důraz položen na to, jak má člověk dbát o sebe sama! Počínaje dvojpřikázáním lásky, kde je láska k sobě samému zmíněna stejně samozřejmě jako láska k Bohu a k člověku. – Jak se to konkrétně projeví:

Nenechat se (životem či případnými neúspěchy nebo hloupými řečmi či reklamami, které zdůrazňují mládí a svěžest) vmanévrovat do takové pozice, jako že „já už jsem starý, na mně už tolik nezáleží“. Neodepisují nás druzí lidé, přátelé a blízcí, neodepisuje nás Pán Bůh, neodepisujme se ani my. Braňme se pocitu: Jsem už starý, na mně už tolik nezáleží. Dbejme na sebe. I po vnější stránce. Dbát i na zevnějšek, oblékání ap. Cf kadeřnictví v Myslibořicích (přirozeně pedikúra). Cf ZK v MB.

Člověk by se neměl bránit novým věcem. Neříkejme: To už pro mě není. Ve starším člověku (i ve mně) je přirozená nechuť k novotám. Počítač, mobil, napojení na internet – to je pro dnešní mladou generací samozřejmost. A teď uprostřed toho jsem já se svými sedmdesáti lety. Jak reaguji? Člověk nemusí být ve všem „in“. Ale nemá se všemu bránit. Jak dobře nám (Trusinům, když byla manželka v nemocnici) sloužilo takové zařízení, jako je mobil. Anebo mně osobně při různých celocírkevních aktivitách počítač. Nemusím hned mít vše, ale nemusím být nepřítelem novot. Vnukové rádi poradí! I to je doklad toho, že jsem sám sebe ještě neodepsal.

Že má člověk dbát o sebe, s tím souvisí umění říkat NE. Člověk mého věku už zpravidla není vázán zaměstnáním, a tak se pro druhé lidi stává vhodným objektem, když něco potřebují. Jistě, máme a chceme si pomáhat. Dokud máme sílu, chceme a máme být užiteční. Ale to neznamená, že vždycky všecko slíbíme a pak na to budeme muset vynaložit (s nadsázkou řečeno) poslední zbytky sil. Nejde jen o to, aby nás druzí nezneužívali. Je potřeba rozvážit nejen, na co stačíme (a vzít v úvahu svá léta), ale i to, nakolik je to skutečně důležité, jestli to ten druhý opravdu potřebuje ap. Cf naše rodina: Vycházíme dětem a vnukům vstříc, ale posledně jsme řekli NE. „Na to jsme už hodně staří.“

Nezanedbávat se i po jiné stránce. Třeba si dopřát i to, co jsem si celý život nedopřál. Dovolenou. To nemusí být hned letecký zájezd na Nový Zéland. Ale třeba týden v Sola fide. Nebo něco podobného. Dobrou pomocí může být i určitý řád či pravidelnost, až i určité sebeukáznění, zejména když je člověk sám, když ho nikdo nekontroluje. Viz KP a jeho každodenní cvičení tělesné, cvičení duchovní i duševní.

Včas jasně dát najevo, jak to bude dál: s domem, autem atd.

3. Společenství, vztah k lidem

Právě v tomto našem věku je velice důležité společenství. Aby člověk nebyl sám.  Prvním článkem společenství je rodina. Manželství, muž a žena. Právě ve stáří se  poznává vzácnost tohoto Božího stvořitelského řádu. Být věrný jeden druhému, společně nést dobré i zlé, stát při sobě, podepírat se; to se osvědčí a nabývá konkrétní podoby právě ve stáří.

Právě takovým přínosem je i dobře fungující širší rodina; děti, vnuci, sourozenci. Je to veliká věc, mohou-li být pomocí právě lidé i tělesně blízcí.

Ale stejně vzácný je i širší okruh přátel. Jejich zájem, jejich pomoc, jejich ochota. Lidé blízko i na jiných místech i v jiných zemích. Když vím, že se o nás zajímají, že na nás myslí, že se za nás modlí. (Cf pravidelný kratičký telefonát od HGM ze Zábřeha.) – Je dobré tyto kontakty udržovat. Není marná ani korespondence občasná, byť třeba jen kolem svátků, kdy se třeba na vánoční pozdrav připíše pár slov o tom, je-li vše v pořádku či co se kde změnilo. To nemusí být jen formalita. Esemeskami je to usnadněno.

Snad si ani neuvědomujeme, jakým přínosem je pro nás to, že máme církev, že patříme do sboru, že tady v tomto prostředí jsme doma. I když ten sborový „servis“ není příliš rozmanitý, přece to není zanedbatelné; ať už máme na mysli setkání pravidelná (bohoslužby, BH ap.) či příležitostná (sborové dny, zájezdy, akce s dětmi ap.). Kolik dobrých přátelství vzniká právě zde, na této půdě. Dodnes lze slyšet, že „vy evangelíci držíte při sobě“.

Zdaleka to ovšem nejsou jenom evangelíci. Kolik různých lidí z různých prostředí a vrstev patří k našim známým. Církev a sbor nejsou jediným takovým společenstvím. Cf setkání starší generace v Herlíkovicích, kde ty ženy (většinou samy, buď vdovy, nebo rozvedené, nebo svobodné) mluvily o tom, jak žijí, co dělají. Přitom se vícekrát ozvalo, do jakých aktivit se daly (turistika, univerzita třetího věku). To je dobrá věc. Naše společnost v tomto ohledu leccos nabízí (cf zkušenost GJV, kteří bydlí v domu pečovatelské služby: různé akce, besedy, přednášky, zájezdy). To vše je mnohem lepší než TV. Nic proti TV. Jenže s TV je člověk sám, a my přece jen víc potřebujeme druhé. A naopak, dost smutné bylo svědectví těch (ř.k.), které nikoho nemají (jen ten kostel).

I to patří k výchově pro stáří: neuzavírat se před lidmi, mít okruh přátel.

4. Vztah k dalším generacím (myslím ve vlastní rodině, vztah k vlastním dětem a vnukům)

Vždycky jsou třecí plochy. Pokusil jsem se definovat, kdy je zhruba všecko v pořádku: Když je tu láska a respekt starých k mladým a vědomí odpovědnosti za ně. Když je tu láska a respekt mladých ke starým a vědomí odpovědnosti za ně. Když je tu vědomí, že i když máme svůj vlastní život, ti druzí do našeho života stále patří.

To nemusí znamenat, že budeme vždycky souhlasit s tím, co dělají mladí (a oni s tím, jak si počínáme my staří). Názory generací se různí, pohled na život se mění. Je to normální; bylo by nepřirozené, kdyby staří a mladí měli na všecko stejné názory. Mladí mají víc porozumění pro to, jak se věci vyvíjejí.

Mládí i stáří má však přece jen jiné zaměření. Mladí se osamostatňují a my do jejich života nezasahujeme. A také my staří máme čím dál víc svůj vlastní svět. Někdy se stahujeme a uzavíráme a příliš brzo rezignujeme i na to, co bychom ještě dokázali; jindy (a zřejmě častěji) bychom stále ještě chtěli všecko zvládnout jako dřív a nejsme rádi, když nás mladí upozorňují, že bychom už to měli přenechat jiným. Občas si vespolek pořádně jdeme na nervy. Ale snažíme se jedni druhé chápat. Hlavní je přitom ono zásadní povědomí, že k sobě patříme. A to se nám přece jen jakžtakž daří.

Nejlépe to jde, když mají dospělé děti co nejvíc soukromí, když jim příliš do života nezasahujeme. Ale totéž očekáváme od dospělých dětí ve vztahu k rodičům (např. když si – třeba po ovdovění - najdou nové přátele). Nejlepší je, když nemusíme žít pohromadě, v bezprostřední blízkosti, když dospělé děti nejsou ani blízko, ani daleko.

Př 17,6 „Koruna starců jsou vnukové a ozdobou synů otcové jejich.“

Poznámky na závěr (varování před některými omyly a mýty)

1. Častým problémem, který musí starý člověk řešit, je otázka, kdy odejít; ze zaměstnání, z funkce, z veřejné činnosti. Starý člověk mívá pocit nepostradatelnosti; „kdo to bude dělat?“ Doporučuji odejít raději dřív než později. (Zejména když je nezaměstnanost.) Dokud ještě mohu, dříve než mne k tomu druzí dostrkají. I když to třeba můj nástupce bude dělat jinak než já. Když odejít, tak odejít skutečně (a nejen napůl).

2. Máme sklon říkat, že dřív to bylo lepší, lidé byli poctivější, nebylo tolik podvodů, krádeží, nestydatých drzostí. Dnes lidé páší zlo a „už se přitom ani nezačervenají“. Je to otázka. Mnoho zla bylo i dřív, jenže se o tom tak nevědělo. Jistě, hodně se krade, tuneluje, ale copak dříve ne? Jenže se tomu tak neříkalo. Kdy byly větší krádeže než v 50. letech? Jenže se tomu říkalo znárodňování. Ostatně podobný stesk slyšíme už z mnoha žalmů: žalmistovi nepřátelé páší zlo a ani se přitom nezapýří.

3. Umístění v DD. Vesměs se to vnímá jako něco negativního, co je pro dotyčnou rodinu špatným vysvědčením. „Strčili ho do DD.“ Bál bych se takových zjednodušujících tvrzení. Říkám to nejen proto, že jsem ovlivněn DD v Myslibořicích, kde je o ty lidi skutečně dobře postaráno, kde jsou v pěkném prostředí. Myslím i na současné přezaměstnané rodiny, kde dobrá péče o staré rodiče přesahuje jejich možnosti. Ono ze všeho nejvíce záleží na tom, v jakém vztahu ta rodina ke svému dědečkovi či babičce i nadále žije. Jak často se stýkají, jak jsou si blízcí, jak dalece i nadále tvoří jednu rodinu. A to je možné, i když mladí žijí v Třebíči a staří v Myslibořicích. Je to vždy vážné rozhodování, které je třeba řešit se vší odpovědnosti, ale je to záležitost jen té rodiny. Otázka „co si o nás lidé pomyslí“ by neměla být argumentem.

Kalendář
M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
Hledat
Paprsky

slunce

"Lenost je počátkem každé psychologie."
(F. Nietzsche)
Odkazy pro Vás...

Občanské sdružení starající se o mentálně, tělesně a sociálně slabé lidi... podporujte postižené

Nejnovější galerie
Hutně chutně

evangelický farář, bývalý představitel ČCE i Ekumenické rady církví. https://www.e-cirkev.cz/clanek/6365-Pavel-Smetana-1937-2018/index.htm

evangelických sborů pod hlavičkou ČCE budeme společně slavit 28.-30.9. v Pardubicích. Program a další informace naleznete zde: https://www.100letcce.cz/

bude od 16.6. můžete dovolat na číslo faráře D. Šorma: 739 244 611

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2018