ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

Kázání Kdo je největší?

Vydáno dne 9.12.2017

 

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

 

Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (Ž 126,3-5)

 

 

 

Píseň 126 Pán obrátil běh příběhů

 

 

 

Modlitba

 

 

 

Čtení: Ř 15,1-13

 

 

 

Píseň 627 Má duše Boha velebí

 

 

 

Text: Mk 9,30-40

 

 

 

Kázání

 

Jak je těžké někdy zachytit to, když nám někdo něco chce naznačit. Častokrát něco přeslechneme, neuvědomíme si, nebo to pochopíme jinak. Patří sem třeba narážky starších lidí, že už tu dlouho nebudou. Když babička řekne: „Stejně za chvíli odejdu; třeba tím chce dát najevo svou křehkost, opuštěnost, nebo jen nejistotu z budoucnosti. Ráda by, aby s ní někdo chvíli poseděl, vyslechl, nabídnul jí pomoc. Anebo by jednoduše chtěla probrat praktické věci, co se bude dít, až tu opravdu nebude, jak budou její děti pokračovat? Většina z nás ale na taková slova reaguje: „Ale babi, kam byste chodila, vždyť vypadáte dobře, tak se opatrujte a já se zase zastavím!“ Pak si ale třeba někdo z příbuzných řekne, komu po babičce připadne asi dům, pole a kus lesa a památný příborník?

 

Ježíš se svými učedníky prochází Galileou. Směřují k Jeruzalému, k místu jeho utrpení a oběti. Vyhýbají se rušným cestám i vesnicím. Chce vyučovat své žáky, protože zanedlouho si budou muset poradit bez něj. A tak jim podruhé řekne: „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“ Učedníci tomu slovu nerozumí a bojí se ho zeptat, což je pochopitelné, když už jim to jednou říkal. Proč ale nerozumí? Pro evangelia je to až příliš časté spojení – nechápající učedník. Myslím si, že v těchto případech narážíme na obecný jev, se kterým se potkáváme všichni. Každý přeci žijeme zakotveni ve svém vlastním příběhu, na druhé hledíme stále jen svýma očima. Přemýšlíme nad svými otázkami, máme svá témata. Nikdy plně nemůžeme opustit své tělo a mysl a vstoupit do druhého. Je v tom možná i jakýsi smutek nebo skepse, že se lidé v posledu stále míjejí, nikdy se nemohou plně vzájemně pochopit.

 

Problém učedníků ale nespočívá v tom, že by úplně nebyli schopni dohlédnout, k jakému cíli Ježíš směřuje, ale že přemýšlí na rovině onoho babiččina příborníku. Tak jim začne vrtat hlavou, kdo je mezi nimi největší. Kdo z nich je nejvěrnější, nejmoudřejší, kdo má největší autoritu? Protože přeci o to teď půjde, když tu Ježíš nebude. Jde do Jeruzaléma a oni se trápí tím, kdo jej tu bude zastupovat. Jsou si s Ježíšem tak blízko a přeci tak daleko.

 

 „Co jste si to cestou povídali?“ ptá se Ježíš, když přijdou do Kafarnaum. Učedníci mlčí, asi se stydí. Ježíš to přeci ví, ale ptá se, protože jim chce něco důležitého říci.

 

Ježíš usedne a zavolá si svých Dvanáct. Chce, aby si tohle dobře pamatovali. V nebeském království nejde o moc ve smyslu vysokého postavení, ale o moc služebnou. Bohu sloužit znamená být tu pro nejmenší, sloužit těm, kteří nejsou vysoce postavení, urození, krásní a důležití.

 

„Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Postaví dítě doprostřed, obejme jej a řekne: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne, a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

 

V Božím království se vůbec nepracuje s tím, kdo je výš postavený. Tam jsou si všichni přeci rovni a Bůh je na věky blízko každému. Zde žijeme stále na zemi, vedeme se ve vzájemné úctě i k představeným, ale nikdy nesmí zaniknout, že to není kvůli tomu postavení, ale kvůli službě.

 

V Ježíšově životě se tento motiv objevuje neustále. Staví doprostřed ty, kteří jsou bezvýznamní a učedníci mají dělat totéž. Dokonce bychom mohli říci, že všichni evangelisté ve svých vyprávěních mají určitou část textů, ve kterých Ježíši jakoby vůbec nejde o slovní přiznání se k Bohu a k němu jako Mesáši. Jako kdyby v nějakou chvíli vůbec nebylo podstatné, za jakého věřícího se člověk považuje (jestli vůbec), ale co o něm říká jeho chování. Tak evangelista Matouš svědčí o těchto slovech: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' Evangelista Lukáš vypráví příběh o milosrdném Samařanovi, který je ve své víře v mnohém možná popletený, ale srdce má na pravém místě.

 

Občas si stýskáme, jak povědomí o křesťanské víře mezi lidmi upadá. Jen například kolik lidí zrovna dnes slaví již první adventní neděli, protože je jim zatěžko pochopit, že Štědrý den je možná štědrý, ale stále patří do postního času a tak může být současně 4. adventní nedělí. Nad takovými dílčími prohřešky bychom se mohli pozastavovat dlouho.

 

Co mi ale přijde podstatné, je to, co Ježíš udělá uprostřed dvanácti sedících učedníků. Postaví doprostřed dítě a obejme jej. Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. Tak tomu má být v kruhu učedníků, těch, kteří mají pokračovat v Ježíšově díle.

 

V čem především spočívá duch Kristův? Co je to neopominutelné z jeho učení? Mám za to, že jestli tento zákon služebné moci nevymizí z života křesťanů a také ze společnosti celkově, nemusíme na sebe a kolem sebe hledět tak kriticky a škarohlídsky. Obejmout svým zájmem a pozorností člověka opominutého, nezapomenout na tiché a nenápadné, to je to, co se má dít ve společenství církve, sboru, Kristových následovníků.

 

Nemluvím o tom teď ve smyslu, že je to něco, co má být a v našem sboru není. Čas od času zde koluje papír k podpisu pro lidi, kteří jsou třeba déle nemocní. Je tu ve sboru také někdo, kdo lidem roznáší přáníčka k narozeninám. Děti si navzájem podepisují přání k narozeninám. V Krupé hlásíme narozeniny i těch, kteří jsou členy sboru, ale možná už na nás a na sbor úplně zapomněli. Chaloupky, náš partner v oblasti vzdělávání bude mít od nového roku komunitní projekt, který bude zaměřen na rodiče dětí, kterým může hrozit to, že budou ve své komunitě na okraji, nebo že je nějaký životní problém na okraj může dostat. Proto jim nabídne různé aktivity pro děti a také prostor přijít a popovídat si.

 

Takových podobných věcí se kolem nás děje možná více. A tak je důležité se z nich umět radovat, nebo se do nich také nějak zapojit, nebo přemýšlet, jak je ještě posílit a vylepšit.

 

Nesmíme však zapomenout na to, co znamená toho nejmenšího či opomenutého přijmout v Ježíšově jménu. Ježíš to nijak nevykládá. Rozumím tomu tak, že jde o vědomí, že právě k tomu jsem Kristem poslán – jeho jménem. Jeho jménem se mohu zaštítit, o jeho jméno se mohu opřít, jeho jménem se smím inspirovat. Jeho jménu se také v tomto odpovídám. Jméno mělo ve starověké době moc. Kdo znal Boží jméno a vyslovil jej, zpřítomňoval jeho. Takové volání nebude naprázdno, když k tomu půjde o konkrétní službu.

 

Učedníci nakonec chtějí rozhovor stočit jinam. Ač sami neúspěšní v tom, že nedokázali před chvílí uzdravit posedlého chlapce, nyní vidí, že někdo v Ježíšově jménu vyhání démony a přitom nepatří do jejich party. To je možná něco, co už teprve nedovedou pochopit. Avšak ten, kdo není proti Kristu, a slouží, je vlastně pro něj. A každý kdo vám pomůže i podanou sklenicí vody, protože jste Kristovy učedníci, nepřijde o svou odměnu.

 

Takto Ježíš vidí svět, jako neviditelně propojený vzájemnou službou a úctou jeden k druhému. Jeho cesta do Jeruzaléma tak nebude marná.

 

„Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne, a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho který mne poslal“. Kdo přijímá nepatrné lidi, nepatrná zrnka, přijímá budoucnost. Dává prostor tomu, co může růst, zrát a dávat užitek. Nebeské království je jako to dítě. Má v sobě budoucnost v nekonečných možnostech, které se mohou uskutečnit. A již roste mezi námi.

 

 

 

Píseň 669 Přijď, Spasiteli

 

 

 

Ohlášky

 

 

 

Přímluvné modlitby – sešit

 

  • prosíme za to, abychom dovedli vystoupit ze svých zaběhaných kolejí a slyšet a vidět druhé v jejich zranitelnosti a křehkosti, ať dokážeme vidět slabá místa druhých proto, abychom je dokázali podepřít

  • prosíme, abychom se v životě dokázali sytit a naplňovat tím, co pro nás znamenají druzí a kým pro druhé jsme

  • ať pro tvé království za nás mluví činy tam, kde slova jsou pyšná a troufalá, ať pro tvé království za nás mluví slova tvého Ducha tam, kde naše slova jsou nezřetelná a slabá

  • ……

 

 

 

Píseň 353 Aj, Pán kraluje, Božskou čest maje

 

 

 

Poslání

 

Iz 58,7-11

 

 

 

Požehnání

 

 

 

Píseň 582 Toužíme v lásce žíti stále

 

Kalendář
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
Hledat
Paprsky

slunce

"S důvěrou očekáváme věci příští, neboť Bůh je s námi při západu slunce i při jeho východu, ve dne i v noci."
(D. Bonhoeffer)
Odkazy pro Vás...

v tíživých životních situacích se můžete obrátit nejen na faráře, ale i psychologa. jsme schopní se koordinovat se svou pomocí potřebným.

Nejnovější galerie
Hutně chutně

v neděli 30.9. ani HB ani v HK, hodně lidí ze sboru pojede na celocírkevní oslavy do Pardubic. Opět se sejdeme v neděli 7.10., budou rodinné bohoslužby také se křterm v HK.

evangelických sborů pod hlavičkou ČCE budeme společně slavit 28.-30.9. v Pardubicích. Program a další informace naleznete zde: https://www.100letcce.cz/

bude od 16.6. můžete dovolat na číslo faráře D. Šorma: 739 244 611

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2018