ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

Kázání Povzbuzení nebo lichocení? (1 Tes 1,1-10)

Vydáno dne 1.4.2010

Mezilidské vztahy se častěji budují na základě možnosti vzájemné výměny, služeb, protislužeb, zajímavosti. Díky za to, že jsi a že jsi právě takový, jaký jsi, i s tím, jak mne dovedeš někdy trochu podráždit, naštvat. Modlím se za tebe, abys byl právě takový, jak jsi, jakého tě formuje Bůh.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!
Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (Ž 126,3-5)

Píseň 126 Pán obrátil běh příběhů

Modlitba

Čtení: Lk 6,30-38

Píseň Svítá 148 Kdo na kolenou klečí

Text: 1 Tes 1,1-10

Kázání
Když jsme spolu na biblických hodinách ukončovali povídání o moudrosti knihy Přísloví, naráželi jsme v textu nejednou na výzvy k bdělosti před lichotkami. Jsou prý jako lehké ženy, říká Písmo. Jsou záludné, chtějí člověka obelstít. Pochlebování, lichocení až podlézání je nebezpečné proto, že dokáže s lidmi pořádně manipulovat. Útočí na slabá místa lidské duše – ješitnost, podlomené sebevědomí, pocit nedocenění či nedůležitosti. Chceš-li druhého získat či něco od něj, začni ho chválit. To každému udělá dobře. Řekl bych, že lichocení může být pořádně nebezpečná věc. Při lichotkách se vytváří falešný dojem zájmu, vzbuzuje očekávání až do doby, když ten druhý, který je až oplácaný medem, zjistí, že je podveden, že šlo vlastně o něco jiného. A to může přinést vnitřní zranění, nedůvěru, uzavření se.

Na druhou stranu i lichotka může být myšlena dobře, upřímně, jen se možná ne vždy daří dobře vyjádřit. Může při ní zůstat pocit trapnosti, že to člověk myslel dobře, ale střelil vedle. Jako když pochválíte nějaké ženě to, jak dobře vypadá, a nezapomenete na vysvětlenou dodat: na svůj věk, samozřejmě. Aj, proč já jsem raději nemlčel, napadne vás.

Když spolu dnes poprvé otevíráme dopis Tesalonickým, kde jedno z hlavních témat je povzbuzení a posílení ve víře, samozřejmě nás při četbě úvodního pozdravu napadne otázka, jestli ta Pavlova slova nejsou spíše lichotkami. Zdvořilostní fráze? Příprava posluchačů na to, co jim chce autor předat? Apoštol Pavel nebyl žádný naivka, věděl, jak s druhými jednat. Jeho misijní cesty a zvěstování evangelia jsou strategicky velmi dobře promyšlené. Jako dřívější farizej, který vyhledával a udával křesťany, měl za sebou poměrně agresívní minulost (pochlebování je vlastně jinou formou agrese). Smíme mu věřit v tom, že si nechce Tesalonické lichotkami jen naklonit? A jak se lichocení vlastně liší od povzbuzování a posilování? Nesplývají tyto dvě věci v jeden nerozpletitelný uzel? V čem spočívá povzbuzení ve víře, v čem je pochybné?

Možná si těmi těžkými otázkami už na začátku komplikuji celý výklad této epištoly, kterou budeme společně procházet letošní jaro. Vyčteme již nyní z úvodního pozdravu nějakou odpověď?

„Stále vzdáváme díky Bohu za vás, za všecky a ustavičně na vás pamatujeme v modlitbách“, otevírá Pavel dopis těmito slovy. Píše-li Pavel, že on a jeho blízcí na Tesalonické stále pamatují v modlitbách, je to věc, která se netýká jen Pavla a jeho adresátů, ale i toho, ke komu se modlí. Povzbuzení druhého protíná i nebe. Možná bychom řekli, je výchozím krokem. Bez modlitby postrádá křesťanské povzbuzování smysl. Stává se možná jakousi terapií či poradenstvím. I to by nebylo málo, samozřejmě, aspoň to. Jenže takové posilování musí jít dál, k srdci toho, který propůjčuje všemu maximální nadhled, který umožňuje svobodu pro hledání pravdy. Modlitba k Bohu je dýcháním duše, motorem víry, je základem i povzbuzování.

„Stále vzdáváme díky Bohu za vás, za všecky a ustavičně na vás pamatujeme v modlitbách“ Zní to trochu jako z jiného světa. Kde dneska, v dnešní společnosti uslyšíte o tom, že je někdo vděčný už jen za to, že jste… dokonce, že je za to vděčný Bohu. Zní to jako balzám v době, ve které lidské konání je tolik určováno účelovostí. Mezilidské vztahy se častěji budují na základě možnosti vzájemné výměny, služeb, protislužeb, zajímavosti. Díky za to, že jsi a že jsi právě takový, jaký jsi, i s tím, jak mne dovedeš někdy trochu podráždit, naštvat. Modlím se za tebe, abys byl právě takový, jak jsi, jakého tě formuje Bůh. Tyto vnitřní rozhovory se dnes hodí právě sem na toto místo, kde jsme tu shromáždění celý sbor z obou míst, kde můžeme děkovat jeden za druhého, za jeho život, názory, víru, originalitu, nezastupitelnost.

„Před Bohem a Otcem našim si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista“; pokračuje úvodní pozdrav. Tak mne napadá otázka, za co si jeden druhého vážíme? Jaké vlastnosti u druhých oceňujeme? Šikovnost, inteligenci, různá nadání, průbojnost, cílevědomost? V čem jsou nám druzí lidé vzácní?

Apoštol Pavel navštívil Tesaloniku jen jednou a to tehdy, když do ní přišel, aby kázal evangelium. Úžasné Kristovo vzkříšení zvěstoval v sobotu při shromáždění v synagoze, do které chodilo velké množství vážených, ctěných a urozených lidí sympatizující s židovstvím. Možná byli unudění tehdejší nabízenou kulturou. Možná jim zpráva o jediném Bohu, Hospodinu v porovnání s psychopaticky vyhlížejícím Olympem řeckých bohů přišla zajímavá filosofická myšlenka, možná pouze hledali něco pevného a smysluplného, jako hledá dnešní člověk. Pavel jim kázal evangelium. Byli oslovení zprávou, že Bůh se přiblížil člověku natolik, že na sebe vzal lidský úděl, prošel bolestí a smrtí.

Když o několik let později se Pavel dozví, že tito lidé se Kristově zvěsti neztratili a že zvěst o Boží blízkosti v nich stále ještě rezonuje, napíše jim dopis. Mohl by na nich ocenit leccos. On má ale oči pro činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději. Mohl by je zahrnout zdvořilostmi o jejich původu, vznešenosti, společenském postavení. Namísto toho jim připomíná, že oni jej oslovili vírou, láskou a nadějí. Pokud jsou to hodnoty, které předtím hledali, rozhodně je našli. A jejich vznešenost se nezakládala na šlechtickém původu, ale na Božích darech. Jejich váženost ne nezakládala na jejich společenské prestiži, na tom, kam to v životě úspěšně dotáhli, ale jací byli. Věřili, milovali a měli naději. A opět pro nás dnes, jak tu jsme, je to veliké svědectví, inspirace pro náš život. Pro to, co chceme v životě dosáhnout, podle čeho by nás druzí měli hodnotit, jak by nás měli vnímat. Je to prosté: víra, naděje, láska. Možná, že to povzbuzování druhých začíná už tím, jací vlastně jsme. Že v tom není žádná speciální technika, nějaký nový druh psychologického výcviku, ale jen život proměňovaný Božími dary. Podle čeho druhé vnímáme? A jak vnímáme sebe?

Apoštol posílá křesťanům do Tesaloniky, slova povzbuzení a najednou vlastně čteme o tom, že oni povzbuzují jeho: činnou vírou, usilovnou láskou a vytrvalou nadějí. A tak nám z toho najednou vychází, že povzbuzení ve víře je činnost obousměrná. Povzbuzující nemusí mít obavu, že bude dávat druhým a samotnému se nebude dostávat. Kdo dává, zpět nežádá, má dost sám. „Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří Vám.“ Povzbuzujte druhé a budete povzbuzeni. Podpírejte a budete podepřeni. Naslouchejte a bude vám nasloucháno, přimlouvejte se za druhé a bude za vás přimluveno. Další důvod proč tvoříme a budujeme křesťanský sbor, proč nám stojí za to v něm být a žít, tvořit vzájemná přátelství, blízkost. Činíme to pro druhé a vlastně sami pro sebe, tvoříme ve svém srdci pro druhé místo a oni tak činí pro nás.

Když pak Pavel v pozdravu pokračuje, více naznačuje něco o svých adresátech. Z jeho slov nepřímo vyplívá, že to byli lidé ve víře vřelí a pevní, že se stali příkladem pro hledání víry občanů v celé provincii. Nesli evangelium zase dál. Možná by nás napadla otázka, jestli oni, kteří jsou vzorem pro ostatní ve víře, potřebují povzbuzovat. Jenže to by ten dopis nemohl psát člověk, který se druhým stal obrovskou inspirací uvěřit, že Bůh je člověku blízko. To by nemohl psát člověk, který dnes a denně zvěstuje evangelium, povzbuzuje druhé, dodává jim odvahy to v nesnadných chvílích nevzdávat. Pavel tu v krátkém pozdravu prozrazuje o Tesalonických a o sobě samém mnoho. Pavel je povzbuzuje, protože on sám je ve stejné situaci. Zná dobře to, když je někdo příkladem pro druhé. Jak je to vlastně těžké, kolik nároků vnitřních i těch zvenčí vložených to přináší. Kolik osobních problémů může být skryto v člověku, který duchovně vede a inspiruje druhé. Právě proto se Pavel rozhodl Tesalonickým psát o povzbuzování. On tu cestu povzbuzení a posílení prošlapává i pro sebe a možná především pro sebe.

Smyslem křesťanského sboru, smyslem společenství věřících lidí není v tom, že se tu k sobě chováme hezky. To dovedou jinde také a třeba lépe. Důvodem pro náš společný život je aktivní lidská spoluúčast, blízkost naslouchání a modlitby. Církev má smysl právě v tom, že tvoří domov. Každý domov má svá pravidla, bez nich by to fungovalo špatně, především však má svůj obsah a smysl. V posilování, povzbuzování, které prochází nebem, Božím sluchem a jeho vůlí, které dává a zároveň přitom přijímá a které je také namířeno těm, kteří svůj duchovní život vystavují, obnažují pro druhé. Aby je vedli, inspirovali a sloužili. To je to, co potřeboval Ježíš, když bděl v Getsemanské zahradě. Potřeboval jediné, aby s ním učedníci byli a bděli. Tehdy to nedokázali. Je ale pravdou, že to co je duchovně probralo, bylo až setkání se vzkříšeným Kristem. S Kristem, který dává víru ve vítězství milosti, který rozněcuje lásku i přes bolest, kterou to přináší, Kristus, který dává naději ve chvílích prohry. Kéž i my se snažíme připodobnit tomuto obrazu, ať jsme lidé jakéhokoliv věku, postavení, vážnosti či vzdělání. Aby nás zdobila činná víra, usilovná láska a vytrvalá naděje. Pravda, ve světě se toto příliš nenosí. Avšak svět sám stejně už dobře ví, že je beznadějně nahý, i přes to všechno, čím se zdobí. Svět sám ví, že je beznadějně prázdný, že je splasklou realitní bublinou. Kristův příběh však přináší každému člověku tyto tři věci: víru, lásku a naději.

Píseň Svítá 162 Přítel

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 399 V sjití v tomto pravme sobě

Poslání
„Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“ (1 Tes 5,9-11)

Požehnání

Píseň 163 Hospodin sám národů Bůh

Kalendář
M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
Hledat
Paprsky

slunce

"Bílý pes, černý pes - pořád pes."
(turecké přísl.)
Odkazy pro Vás...

nakladatelství jednoho lékaře, vysokoškolského učitele, evangelického kazatele, cestovatele, spisovatele, v jedné osobě

Hutně chutně

opraveného sborového domu v H. Brodě proběhne v neděli 11.11. od 9.30. Více informací na plakátu: http://horni-krupa.evangnet.cz/download/plakatsborovydumhbrod.jpg

již v naší modlitebně v H. Brodě, opět od 8.45, v Krupé od 10.15 stále v kostele.

evangelický farář, bývalý představitel ČCE i Ekumenické rady církví. https://www.e-cirkev.cz/clanek/6365-Pavel-Smetana-1937-2018/index.htm

evangelických sborů pod hlavičkou ČCE budeme společně slavit 28.-30.9. v Pardubicích. Program a další informace naleznete zde: https://www.100letcce.cz/

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2018