ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

Kázání Vánoční svědectví jednoho setníka (Štědrý večer)

Vydáno dne 4.1.2010

DSC_3992.JPG Tehdy, když jsem sloužil s ostatními římskými vojáky v provincii Palestina, byl jsem velmi mladý. V těch dobách musel každý mladý muž jít sloužit do legií. Někdo měl štěstí. Sloužil třeba ve vnitrozemí naší římské říše. Jiní měli smůlu a sloužili na hranicích.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou.“ (Iz 60,1-2.19b-20a)

Píseň  Svítá 264 Poslal Bůh anděla

Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti, že jsi a že žiješ. Dokonce i bez ohledu na nás, na naši víru či nevíru. Děkujeme, že jsi jedinou nadějí pro náš život a pro tento svět. Přicházíme, Pane, dnes za tebou natěšení na štědrovečerní večeři a natěšení na dárky. Přicházíme za tebou i trochu unavení a skleslí ze všech příprav a shonu. Pane, děkujeme, že můžeme k tobě přicházet takoví, jací jsme, s natěšeností i únavou. Ty každého přijímáš a nikoho neodmítneš. Tak tě, Pane, prosíme, abychom dnes zaslechli, co máme uslyšet, abychom do svého srdce přijali, co máme přijmout. Abychom mohli s tebou žít v lásce a věrnosti.

Čtení: Lk 2,1-23

Píseň 306 Když se Pán Ježíš narodil

Kázání

Ave Caesar, Ave Maria, Ave Jesus! Přišel jsem k vám s důležitým svědectvím o veliké naději. Příliš Vás tu tedy není, ale myslím, že k vám, kdo tu dnes jste, to svědectví jistě promluví, jako k tisícům dalším před Vámi a po Vás.

Jsem voják a každý voják musí poslouchat, ať se mu rozkaz líbí nebo ne. A o poslušnosti, která se často pohybuje na hranici života a smrti, bych Vám chtěl dnes vyprávět.

Tehdy, když jsem sloužil s ostatními římskými vojáky v provincii Palestina, byl jsem velmi mladý. V těch dobách musel každý mladý muž jít sloužit do legií. Někdo měl štěstí. Sloužil třeba ve vnitrozemí naší římské říše. Jiní měli smůlu a sloužili na hranicích. Palestina byla hraniční provincie, přesto hranice tady nebyla tak nebezpečná jako třeba v Galii, kde mí bratři čelili náporu barbarů stále. Vůdci Izraelského lidu, kněží a zákoníci spolupracovali s našimi úřady většinou více než dobře. Také jsme jim vystavěli mnoho krásných staveb – akvaduktů, přístavů, lázní, školy, silnice, hřiště.

Jenom náboženští vůdci se tu čas od času bouřili ve jménu Hospodina. Chtěli mít svou zemi svobodnou. Jakoby jim nedocházelo, jaká je politická situace a že tato malá země nemá šanci mezi velkými říšemi na samostatnost. Stále žili se svou iluzí o svém pomazaném králi, který shromáždí armádu a vyžene nás, Římany. Nebezpeční tu byli hlavně „sikhárijci“, teroristé s dýkou v ruce, kteří tiše na ulici zabíjeli naše důstojníky, úředníky, správce.

Když jsem přišel sloužit se svou legií do Palestiny, stalo se hned z kraje něco hrozného. Stalo se něco, co mi ještě jako mladému změnilo všechno to, co jsem si myslel, čemu jsem věřil.

Předtím jsem prošel některými bitvami, viděl jsem umírat své kamarády ve zbroji, viděl jsem umírat nevinné, kteří s válkou nemají nic společného – ženy a děti.

Ale to, co se stalo tehdy, ve mně zanechalo obrovskou ránu. Do té doby jsem neznal krále, který by nechal povraždit malé děti do dvou let proto, aby jeden z nich nebyl náhodou jednou králem místo něj. I my Římané dovedeme být ve válkách nesmlouvaví, ale toto je naprosté barbarství. Nevinné děti, které si mohly hrát, poznávat svět, milovat, tvořit krásné věci.

Tehdy se ve mně všechno bouřilo, ale musel jsem poslechnout rozkaz, tasit meč, jinak by mne popravili za dezerci. Byl jsem mladý, měl život před sebou, bál jsem se. I dnes se o tom těžko mluví, těžko vzpomínat na nářek matek,  otců. Jakoby tehdy ztratili naději. Já ztratil ideály a iluze o barbarských králích, především o Herodovi, který se tolikrát chtěl nám Římanům zavděčit.

Byl to intrikář, když mu teklo do bot, utekl do Říma a plazil se před naším císařem Augustem. Náš císař mu dal moc, protože byl Římu poslušný. Neodpustil si ale větu, že by byl raději Herodovým vepřem než synem. Jeho lidé ho už předtím neměli moc v lásce, i když někdy odpouštěl daně. Herodes urážel víru Izraele našimi pohanskými hrami, stavbami, mincemi, vším, co dělal. Ale všichni mlčeli, protože lidem se žilo dobře, obchod kvetl.

Odpovědnost padá vždy na toho, kdo vydává rozkazy, přesto dodnes se mi vrací hluboký pocit viny, že jsem neučinil nic, co by mohlo aspoň trochu pomoci. Dá se žít s tak hlubokou vinou, pocitem selhání, že jsme nikdo z nás nedovedli zabránit barbarství? Ale dnes už s tím nic neučiním, musím vyprávět dál, protože pak jsem získal obrovskou naději.

Později se začalo mezi lidmi říkat, že tomu malému dítěti, které se mělo stát králem, se snad podařilo uniknout. Říkalo se, že uprchli do egyptské země. Tam Herodova moc nedosahovala. Herodes zuřil, bál se, každého podezříval, nechával odstraňovat své příbuzné, syny, kněze, aby jej náhodou nezbavili moci a trůnu. Byl to šílenec. Když konečně zemřel, všichni si oddychli. Nastalo uvolnění, klid a mír. Lidem se nežilo špatně, ale stále se mezi nimi šuškalo, že má přijít nový izraelský Boží král. To lidem dávalo vůči nám sebevědomí až drzost.

Přesto jsem v Palestině sloužil dál. Založil jsem si tu rodinu, měl děti. Nikdy jsem se ale nemohl zbavit toho vraždění neviňátek, těch bolestivých pohledů. Už jsem si na ně časem zvykal, výčitky mne začaly opouštět. Ztratil jsem   výčitky, nedělalo mi problém někoho popravit. Vždyť je to rozkaz. S tou pověstí mne převeleli do Jeruzaléma, mezi vojáky, kteří vykonávají římské právo. Účastnil jsem se jako stráž mnoha soudních procesů. Dostali jsme doznání z kde koho, drsní muži před námi měkli a přiznávali se. Hlavně vzbouřenci, pro které platila jen jedna cesta a to na kříž. Ukřižování už od dob vzpoury gladiátora Spartaka se stalo účinným odstrašujícím prostředkem. Málokterý židovský vzbouřenec se kříži vyhnul. Až na jednoho – Barabáše.

Místo něj se kříži nevyhnul jeden, o kterém mnozí říkali, že je to ten nový král z rodu židovského krále Davida. Na rozdíl od schopného vrahouna Barabáše mi tento král nepřipadal nijak násilnický. Když jste se podívali na jeho postavu, nebyl to člověk, který by uměl nosit zbroj, jakou nosíme my, držet v ruce těžký meč. Spíš to byl člověk, který se postil a hodně toho nachodil.

Týden před Velikonoci vjel na oslátku do Jeruzaléma a lidé ho provolali za krále. Byl jsem u toho, zrovna jsme kolem vedli Barabáše k výslechu, bylo to zčásti komické, král jede na oslu, ale zčásti až mrazilo v zádech. Král, který nemá armádu, zbraně, který jen tak přijede a zvěstuje lidem odpuštění a království v nebi. Bylo to zčásti legrační, chudé a z části dojemné a silné. Jakoby ten král panoval jinými věcmi než zbraněmi a násilím?

Hned jsem si vzpomněl na staré vzpomínky z Betléma, na vraždění neviňátek. Jako by byla opět noc, všude ohně, země se třese pod nohama a v ruce jsem opět držel zkrvavený meč a slyšel žalostný nářek matek a otců. Ale ta pokojná postava na mírumilovném oslu, sláva, Hosana synu Davidovu, jakoby ty vzpomínky zaháněla, už jsem se mu chtěl také poklonit. Když toho právě využil Barabáš, vykroutil se nám a dal se na útěk. Lapili jsme ho a dali mu co proto.

Toho člověka, toho Ježíše z Nazareta, jeho pohledu jsem se už nemohl zbavit. Dával mi pokoj, mír. To by ale znamenalo, že tehdy musel opravdu z Betléma uniknout. Přeci žádné dítě do dvou let věku nepřežilo. Že by na tom opravdu něco bylo, že by to byl nový král? Chtěl jsem ho vidět, mluvit s ním.

Jenže těsně před Pesachem v noci nás povolali opět do zbroje a přivedla nám ho chrámová stráž spoutaného, že prý je to rouhač. Nechápal jsem, proč si lidé chtějí odsoudit svého krále. V této zemi je až dodnes vše postavené na hlavu. Tajně jsem ho prosil, aby se z toho ten Ježíš vyvlékl. Vždyť bych ho musel bičovat, nasadit mu trnovou korunu a popravit ho. Vždyť by to Herodovo prokletí zvítězilo, dokonal bych dílo děsivé zkázy. Chtěl jsem zahodit přilbici, meč a skočit ze skály. Jenže on stále říkal, že musí zemřít, že je to jeho cesta, kterou mu připravil jeho otec. Jako já musím poslechnout a vykonat rozkaz i on musel poslechnout svého Otce. Dal jsem se do práce…

Když umíral, jakoby se opět zatmělo, jako tehdy v Betlémě, opět jsem viděl ohně, země se třásla pod nohama, pláč matek, ano byla tam jeho matka Marie, plakala s jinými ženami a ještě jedním učedníkem. Všechno se ve mně bouřilo, ale byl to rozkaz Pilátův a vlastně i jeho. Byl jsem zase zpátky v té hrozné noci. Bylo to děsivé.

Jak ale Ježíš skonal, nastalo obrovské ticho. Klid a mír, všude kolem i v mém srdci. Poklekl jsem a do toho ticha jsem vykřikl: tento člověk byl vskutku Syn Boží - Ait vere homo hic Filius Dei erat. Ježíš zemřel proto, aby vzal na sebe všechny lidské viny, i to moje vraždění, proto musel tehdy přežít, aby to lidem řekl a ukázal. Bez pokání není odpuštění.

Viděl jsem před očima opět Betlém, opět ve tmě, ne ohnivý, ne smutný, ale tichý, krásný, pokojný. Jak jsem se nyní klaněl kříži, tak jsem viděl, jak lidé přicházeli k jedné zastrčené betlémské stáji, pastýři, mudrcové, andělé, klaněli se malému děťátku. Bezbranný král, zavinutý do plenek, položený do jeslí a přeci s nesmírnou mocí. Lidi, narodil se vám Spasitel, Kristus Pán ve městě Davidově. Přijměte ho do svého srdce. Ave Jesus, Ave crux spes unica. Buď pozdraven Ježíši, buď pozdraven kříži, jediná naděje.

Píseň Svítá 254 Po Vánocích

Ohlášky - zapalování svící

Přímluvná modlitba – z pléna

… za lidi, kteří jsou dnes sami…

… za lidi, kteří jsou obklopeni svými blízkými a přesto jsou si cizí…

… za děti, které se nemohou radovat (v nemocnicích, opuštění)

… za ty, kteří dnes pracují, aby byli připraveni člověku sloužit (lékaři, zdravotníci, hasiči, policisté, dozorci ve věznici, faráři a jejich rodiny)

… za ty, kteří dnes slyší či uslyší zprávu o narození Spasitele, aby s tou zprávou dovedli žít i po Vánocích

… aby nám neuniklo, že ten malý Ježíšek za nás položil život, zemřel, abychom my mohli žít s nadějí.… Otče náš

Poslání: Fp 4,4-9

Požehnání

Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň Svítá 396 Zněl pláč v noci té


 
Kalendář
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
 
Hledat
Paprsky

slunce

"Vřelá láska, sáňkování a lov na ptáky netrvá nikdy dlouho!"
(norské přísl.)
Odkazy pro Vás...

Velice dobré stránky a velice dobré pořady na vlnách Českého Rozhlasu

Hutně chutně

v neděli 23.12. od 10.00 v Krupském kostele, děti budou hrát divadlo "Ostrov štěstí" (bohoslužby v H. Brodě v tu neděli se konat nebudou)

společné setkání na závěr kalendářního roku, kde si každý může vylosovat biblický verš na rok 2019, v pondělí 31.12. od 18.00 ve sborovém domě v H. Brodě

o rekonstrukci sborového domu v H. Brodě naleznete zde: http://horni-krupa.evangnet.cz/download/informace-o-rekonsrukci-0

si můžete stáhnout zde, nalezenete na něm vánoční úvahu a dalši informace o setkáních během Vánoc: http://horni-krupa.evangnet.cz/download/vanocni-dopis-2018 

24.12. bohoslužby pro děti v HB od 14.00 a v HK od 15.30

25.12. Boží hod vánoční HB 8.45 a HK 10.15 (ve škole), budeme společně slavit Večeři Páně, zván je každý

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2018