ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

Mládež Pod vlivem

Vydáno dne 14.10.2009

hlavní přednáška Jana Keřkovského na letošním sjezdu mládeže pod stejným názvem.

POD VLIVEM

Prolog

Byli jste už někdy pod vlivem? Já už kolikrát! Už v dětství  to začalo, když bylo potřeba vysvětlit, že za nějaký svůj malér vlastně nemůžu já, ale někdo jiný. Já v tom lítal taky, ale čísi špatný vliv měl sloužit jako polehčující okolnost. Jenže když pak narazíte na bibli nebo třeba na spirituály, tam se s vámi nepářou. “To já, ó Pane můj, stojím tady v modlitbách a půjdu, když mě posíláš,” já a ne někdo jiný.

Na tomto sjezdu bude řeč o nejrůznějších vlivech, které se o nás pokoušejí, a o tom, jak z nich ven nebo naopak jak do nich dovnitř (podle toho, jaký, který a čí vliv to je). Není vliv jako vliv a při tom všem Bůh povolává vás , nikoli vlivy, které za vás někdy jednají a mluví.

U jednoho z biblických proroků (Ezechiel se jmenoval) se najde takový zvláštní výjev: “Chodí to, mluví to, ale že by to žilo, to ne.” Takový neživot se může projevovat lecjak, mrtvolně i bouřlivě, a prorok si jednu z těch možností vybral a pokračuje: “Když to promluví, nedá se to poslouchat, to je pořád jen ‘naše kosti uschly a naděje umřela’ a víc z nich nedostanete. Tak abyste věděli, lide Boží, ti nebožtíci jste vy. Ale jestli se dostanete pod vliv Božího ducha, to pak budete mít šanci, jak z té šlamastyky ven a jak se dostat k životu.” A pak následuje scéna, kterou znáte: žebro, čelist, rameno, loket, kotník, koleno, všechno se to skládá dohromady, ještě svaly a kůže, v márnici je zase sranda, na pitevně mejdan, kulhaví tančí a ze slepců jsou bystrozorové – a vůbec to není trapné a bezduché, a to všechno jen díky tomu, že se do toho vložil vliv Boží zvaný taky Duch.

Ó kéž bys mě, Bože, taky nějak dostal pod vliv svého Ducha! Ale tak daleko ještě nejsme, napřed si dopřejme pár nakouknutí do bible, na lidi, jako jsme my: jak nás ovlivňuje a jak s námi cvičí to, co je za námi, v nás, okolo nás, nad námi či před námi. Všichni hrdinové i antihrdinové, kteří v biblických příbězích vystupují, jsou  takříkajíc pod vlivem (a sami ovlivňují někoho dalšího). Jenže není vliv jako vliv, však víte. Tak si ty obrázky prohlédněte a naložte s nimi podle svého.

Obraz I.

“Copak jsem tu od toho, abych dohlížel na bráchu?” zeptal se kapku podrážděně Kain a nutno uznat, že měl vlastně pravdu: není tu od toho. Nebo jen tak trochu. Je fakt, že kašlat na bráchu se nemá, to smrdí lhostejností a ta se nevyplácí: někdy na ni dojede sám kašlající a skoro vždycky to odnese ten okašlávaný. “Možná bych se měl o bráchu víc zajímat, Hospodine, to uznávám, ale andělem strážným mu rozhodně nebudu. Víš proč? Každej si myslí, že ví nejlíp, jak má co být, a chce to vnutit ostatním. Jenže od dobrých úmyslů je to přes buzeraci až k nějaký totalitě jen pár kroků a do toho já nejdu, Bože. Nejsem a nebudu bráchův strážce, každej ať se o sebe postará sám. Nestojím o to, aby brácha říkal, že jednal pod mým vlivem, až někde něco zpacká. Aby se hájil, že jen plnil rozkazy nebo že jen dal na moje rady. Pěkně každej sám za sebe!”

Nezní to špatně a kdyby Kainův brácha nebyl tou dobou po smrti, možná by se podle toho řídil. Jenže už po smrti byl a stalo se to Kainovou rukou. Kain to chtěl nějak zakecat, aby se to nevědělo, jenže ono se to vědělo. Vždycky se to ví: řekli byste, když uděláte nějaký hnus, že se to vsákne a nic z toho nebude, jenže ono ne: bráchova krev do sice země vsákla, jenže přitom vřeštěla jak siréna, že to nešlo přeslechnout. Na zem vstoupilo prokletí a Kaina dostalo na starost jako prvního (my ostatní budeme následovat). Jak se s tím Kain srovná? Doklepe to do důchodu pod vlivem toho prokletí? Nebo to bude jinak?

Před nějakým časem – to ještě brácha žil, ale už šel Kainovi na nervy (ostatně Hospodin mu šel na nervy taky, protože jednal jinak, než Kain čekal) – před nějakým časem Hospodin Kainovi řekl: Co to do tebe vjelo? Hele, nerozhodneš-li se pro dobro, hřích se ti uvelebí ve dveřích a bude čekat, až se někam hneš, že půjde s tebou. Stačí hvízdnout a všude tě doprovodí. A jak rád!

“Hřích ve dveřích,” pomyslí si trpce Kain, ale nahlas neříká nic. “Hřích ve dveřích, a jak já k tomu přijdu? To otec a matka to tak zmršili, že je vyhodili z ráje. Copak za to můžu, jací byli a jak mě ovlivnili? Copak za to můžu, že jsem geneticky zasviněnej? Nemůžu a jinej prostě nebudu.

Nebo budu? (To neříká Kain, to už dodávám já.) Pod jakým vlivem to vlastně jsme? Geny? Výchova? Prostředí? Okolnosti? Všechno dohromady, nebo nic z toho?

Obraz II.

Čert ví, co ho to tenkrát napadlo, že se rozhodl jít nahoru na střechu. Rozhlíží se po městě a ejhle, sousedka. Nemá toho na sobě zrovna moc, je šumná, králi se točí hlava. Střih a detailní záběr, sousedka u krále doma. Střih, společná snídaně. Ještě jeden střih: “Jsem v tom, veličenstvo.”

Už je to tak, král David si pořídil novou ženu. Jenže – to je ta potíž – ona už jednoho manžela má (zrovna je na vojně). Kdo z nich teď bude tátou dítěte, které se jí narodí? “Zatracenej testosteron!” pomyslel si David, když ten průšvih uvážil, ale nahlas řekl jen: “Jsi krásná,” aby tu plačící holku potěšil; však měla na víkend jiné plány než se nechat ukamenovat za cizoložství. “Bylo to s tebou fajn, ale teď sypej domů. Já ti manžela nechám pustit z vojny. Jako že nic, svišť bude jeho a nikdo se nic nedoví.”

Jenže to nevyšlo: “Ostatní kluci, králi, bojují za tebe, za pravdu a za Boží lid a já bych měl jít domů? To nemůžu!” zhrozil se tamten voják. Davida to zaskočilo: “Ten člověk bojuje za Boží lid a za mě, a já mu tady kradu manželku.” Máloco člověka tak dožere, jako to, když někoho načapáte při konání dobra a sami se cítíte provinile. Tak ho David zkusil opít a doufal, že se jeho host ovíněn nějak dopotácí domů a časem si bude myslet, že právě této noci odstartoval svou otcovskou kariéru (a na Davidův úlet se nepřijde). Když někoho zlinkujete pod obraz (Boží), už to není tak docela on, vnímá svět jinak a houby ví, pod jakým vlivem co činí. Přesně to David zkusil, jenže ani tenhle pitný režim nezabral a voják chtěl pořád zpátky do boje, že nezradí. A pak to Davida napadlo: Nejlepší ­by bylo, kdyby v té válce padl.

Dost hrozná myšlenka, ale co naděláte, hrozným myšlenkám se neubráníte. David byl král a měl dojem, jak ho papaláši mívají, že může udělat, co chce, protože stojí nad všemi pravidly – máte-li tenhle papalášský dojem a třímáte-li skutečně v rukou moc, může na to někdo druhý ošklivě dojet. David tenkrát nelenil a vzkázal jednomu ze svých generálů, jistému Joabovi, ať tady toho vojáka nezapomene postavit někam do první linie, až to bude opravdu o kejhák, a ať ho v pravou chvíli nechá ve štychu (dostane za to jednou metál a ten voják taky, ovšem in memoriam). Chtěl se ho zbavit, jako se chce člověk zbavit špatného svědomí. Možná se ho David začal trochu bát, možná ho začal i nenávidět; to se těm, kdo vám ublížili, stává, že vás pak nesnášejí. Přál mu smrt a dočkal se.

Úlet v cizí ložnici přerostl Davidovi přes hlavu, teď už má na kontě i vraždu a bude muset hodně kličkovat a lhát. Překážející soused už nežije, ale klid to Davidovi nepřineslo. Ví to na něj generál Joab, co když ho začne vydírat? A co když to ví ještě někdo? Když za ním přišel Boží prorok Nátan, Davidovi došlo, že to kromě Joaba ví taky Bůh.

“Dopustil jsem se něčeho, co je v Božích očích zlé,” přiznal.

“Bůh ti to odpouští,” řekl mu Nátan, “jenže to zlo, které jsi nastartoval a uvedl do chodu, to se ti bude strašně těžko brzdit.”

Obraz III.

“To už je let, co jsem odborně nechal Betsabé ovdovět,” vzpo­míná David. “Však mi Nátan nahnal strach, když z něj vylezlo, že se to na mě v nebi ví. Řekl mi tehdy, že zlo, které vypustím z láhve jak džina, už nedokážu chytit zpátky dovnitř a zašpuntovat. Kdyby Nátan nebyl Boží prorok, řekl bych mu, že kecá; ale chápete, že to jsem si v té choulostivé situaci nemohl dovolit. Jak to je s tím džinem z láhve, to nevím. Jisté je, že jsem teď na útěku a můj vlastní syn po mně jde jak pes po uzeným a chce mě poslat do věčných lovišť.”

Je to tak, David je na útěku před svým vlastním synem. Po kapsách má ještě staré fotky a diplom, jak skolil Goliáše, ale to je mu teď všechno málo platné.

Synek zatím nechal v Jeruzalémě nastěhovat Davidův harém na střechu paláce, kam bude odevšad dobře vidět. Ať přivedou diváky a ať si přinesou foťáky a kamery, že jim ukáže, co je to pornoherec. David je z toho na nervy: vlastní syn mě zradil a ukládá mi o život, naparuje se jak nadčlověk, chová se jak podprase a co s tím můžu dělat já, Hospodinův požehnaný? Nic!

Jak tak utíká ze synkova dosahu, potká chlapa, Šimei se jmenoval, a ten po něm začal házet šutry a slovně ho častoval hnojem. Citoval bych ho, ale to můžu až po 22. hodině.

Generál Joab dostal nápad: “Já ho, králi, připíchnu mečem k zemi, co říkáš?” Tamtoho vojáka (prvního manžela Betsabé) Joab taky odpravil a prošlo mu to, přemýšlí David, ale nechce opakovat své noční můry, a tak Joabovi tuhle státní vraždu zakáže, však mě před něčím takovým Boží prorok Nátan varoval. “Nezabiješ,” povídá David Joabovi, “co když má ten chlap pravdu, co když ty řeči o mně jsou vzkazy od Pána Boha?”

Neříká se mu to lehko, ale co když to tak je? A pak mu bleskne hlavou ještě něco: “Ty, Joabe, jestli se ti někdy dostane do rukou Absolon” (to byl ten syn, před kterým David utíkal), “ne abys mu zkřivil vlas na hlavě!” Další filmový střih, na zemi leží cosi, co připomíná prejt, a on je to Absolon; generál Joab ho rozmydlil na kaši. “Davide,” povídá zkroušeně, stíhali jsme nepřátele a mě ti otravoval komár nebo co, tak se po něm párkrát oženu mečem, no nešťastná náhoda, znáš to, zrovna tam stál Absolon, sorry.” David mu nevěří, ale co zmůže?

A zase střih, Absolonovo povstání neslavně skončilo, to už víme, a David se tudíž vrací zase zpátky jako král. A to se podívejme, potká chlapa, Šimei se jmenuje, ale už neháže šutry a nenadává. Právě naopak, klaní se až k zemi, přijmi slib mé věrnosti, ó králi (a všimni si prosím, že jsem k tobě přispěchal jako první a ještě nesu něco švestiček z vlastní zahrádky!). Sliz mu teče z huby s každým slovem, David se div nepozvrací a generál Joab dostane nápad, že by ho jako připíchl mečem k zemi teď, když ne tehdy (Joab nebyl moc nápaditý, dost se mu ty ideje opakovaly). “Nepleť se do toho,” povídá Joabovi David a vzápětí přísahá: “Nikdy tě, Šimei, nezabiju, nikdy, slibuju, nemusíš se bát,” a jde dál směr královský palác.

A ještě poslední střih v tomto příběhu. Spousta let je v nenávratnu a stařičký král David se klepe zimou v posteli a život mu utíká mezi prsty. Klečí u něj jiný ze synů, Šalomoun, a David mu udílí královské rady. A jak tak pronáší ta moudra, najednou se mu zableskne v očích.

“Víš, kdo je to Šimei?” povídá třesoucím se hlasem. “Tako­vej slizkej gauner. Přísahal jsem mu, že ho nezabiju, tak si ho vezmi na starost ty, tys nic neslíbil. Nerad bych, aby umřel přirozenou smrtí.”

Co to do mě vjelo, co to tomu Šalomounovi radím, napadlo ho na chvíli, ale hned to zaplašil, zase se pochlapil a pokračoval ve státnických radách. “A generál Joab, víš který: o toho se postarej obzvlášť pečlivě, ten by potřeboval do hrobu hodně brzy, hodně brzy...”

Obraz IV.

Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou – znáte tu písničku, ne? Nejsme sami, někdo nás má rád (což není žádná samozřejmost), někdo mě vede za ruku. Jenže ta tma, které se bojím, ta tu zůstala. A já se jí bojím. A mám tamtudy projít. Co s tím?

Statečně se postavím a zakřičím: Hej, já mám právo na světlo, slyšíte! Čekám, co bude, a ono nic. Pořád je tam tma. Tak zkusím takovou lest. Zavolám: Žádná tma neexistuje. A i kdyby, stejně se nebojím! Čekám, co bude, a ono nic. Tma je pořád a já se jí bojím dál, protože potmě se dějí hrozné věci, tmu už měli dávno zrušit! Jenže nezrušili, tak se bojím. Ještě že mě někdo drží za ruku. A mimochodem ten někdo, kdo mě vede za ruku, ten se tmy nebojí. Naopak, tma se bojí jeho. Však se mu někdy říká “slunce spravedlnosti” a všelijak podobně.

Teď si dopřejme pohled z druhé strany, shora, z nebeské pozorovatelny. Sedíte na tribuně velikého nebeského stadionu a koukáte na napínavý zápas. Ďábel a jeho pohunci bojují proti nebeským andělům. Řež je to ukrutná a trvá strašně dlouho. Andělé bojují srdnatě a čistě, jenže ďábelníci, to se ví, faulují a švindlují, jak se od nich dalo čekat. Ale není jím to nic platné, prohráli i tak. Zápas skončil, tohle už se nezmění. Prohráli a vyhodili je z nebe, protože fauly, švindl a sprosťárny tam nepatří. To si prosím dobře zapamatujme: že švindl a sprosťárny do Božího království nepatří a kdo s ním chce mít něco společného, musí se jich vzdát.

Ďábla shodili z nebe (sláva, haleluja) a on bum bác, padl na naši zem. Už ví, že prohrál. Už ví i to, že špinavosti, lži a švindl do Božího království nepatří. Moc dobře to ví, ale povídá si: “Třeba to nevědí oni.” Tím myslí nás.  No a tak to na nás zkouší.

“Víte, co všechno byste mohli mít?” povídá a vytasí nabídkový katalog všeho, co máte rádi. “A stačí tak málo, stačí, když se mi pokloníte.” Abyste rozuměli: poklonit se mu znamená udělat něco, co má rád a co u Boha naopak nemá místo. Třeba pustit mezi lidi nějakou úlisnou pomluvu, zradit někoho, pěstovat podlost a faleš, ubližovat a jiné neřádstvo provádět (na to jsou zase jiné katalogy).

Na nebeském stadionu to vypadalo tak jasně: andělé ďábla prostě vyhodili a bylo to. Jenže tady na zemi to tak jasné není. My lidi jsme někdy napůl andělé (to když nějakou ďáblovinu odmítneme), ale někdy je to obráceně a my na ty čertoviny naletíme a sedneme na lep. To pak i “dobří” lidé dělají hrozné věci, že se ani sami nestačí divit.

Když tenkrát andělé poslali ďábla pryč, ať už neotravuje, zpívali přitom takový krásný chvalozpěv: Právě teď přišlo spasení a království našeho Boha!            Už je to tak, přišlo k nám spasení, máme tady na zemi nebe (sláva, haleluja). Jenže když ten starý škodič padl na naši zem, máme tu i peklo. Opravdu. Naši předkové říkali nebe tomu, co máme nad hlavou, a peklo si představovali někde v podzemí. Ale ono je to všechno mnohem blíž. Nebe, to je každé místo, odkud ďábla vyhodili, takže se tam teď žije podle Boží vůle. Je tam i cosi jako domovní řád: víra, naděje, láska. Peklo je zas všude tam, kde vládnou ďáblova pokušení. Peklo nemá žádnou adresu, stěhuje se z místa na místo. Totiž my lidi ho děláme jeden druhému a oba dva třetímu. Anebo každý sám sobě, i to dovedeme. Tak to máme na zemi obojí: nebe i peklo.

Máme na zemi nebe, máme tu i peklo, můžeme si vybrat, kam se chceme vydat, ale nejsme odkázáni jen na vlastní chabé síly nebo na náhodu. O peklo na zemi nestojím, do nebe sám netrefím a postavit ho neumím, tak nevím, jak ten život zvládnu; vidím před sebou jen divnou šedou tmu, ale představte si, on mě někdo drží za ruku a vede mě. A ten někdo se tmy nebojí, naopak tma se bojí jeho a dává se na ústup.

Ten “někdo” moc dobře ví, že se v té tmě nevyznám a že se trochu bojím. Ví i to, že občas šlápnu pekelně vedle. Ví to, a přece nám na tuhle zemi přinesl nebe, ďábla-žalobníčka poslal za dveře a nás všechny pozval dovnitř.

A tak se k Bohu modlíme buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi , protože chceme, aby i tady mezi námi dostalo peklo pořádně na frak – jako předtím v nebi.

Obraz V.

Jednoho dne se prorok Elizeus postavil v městské bráně a poznamenal: “Zítra touto dobou bude míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene taky za tolik.” Pokud nevíte, kolik činí jedna míra a kolik šekel, moc vás ten prorokův výrok asi neohromí. Tak tedy vězte, že to řekl v situaci, kdy mouka nebyla ani za tisícinásobek, nebyla totiž vůbec. Krize jak blázen, město bylo v obležení, řádil v něm hlad a – jak uvádí předchozí biblická kapitola – koupit se dala (za nekřesťanské peníze ovšem) ještě tak oslí hlava nebo holubí trus. Dobrou chuť. Na krále se v téhle bídě obrátila jakási žena o pomoc: “Veličenstvo, se sousedkou jsme se dohodly, že napřed uvaříme a sníme našeho syna a příště sousedovic, ale když jsme snědly našeho, sousedka cukla, že svého nedá, sketa jedna lakomá, tak pomoz, králi!”

  “Vida, kam až nás Hospodin dovedl,” pravil na to král, “co dobrého byste od něj ještě čekali? Zrovna k němu se modlit je něco jako vlastizrada.” Přesně to je chvíle, kdy Elizeus odvětil, že zítra bude jídla tolik a tak lacino, že nevyjdete z údivu. “To sotva,” povídal jakýsi štítonoš, který tam zrovna obejdoval: “I kdyby Bůh otevřel nebeské propusti, tolik nebude.”

Tak se mrkněme, co tu kdo čeká od života a v co doufá (protože právě to nás obvykle hodně ovlivní). Obyvatelé města doufají, že nějak vyváznou z obležení a neumřou do té doby hlady. Aramejci, kteří je obléhají, by rádi pravý opak: ať se to moc netáhne, vyhladovět, zbourat a hajdy domů. Ošizená žena se domáhá spravedlnosti, tak jak si ji v zoufalství představuje: ať už sousedka vyměkne a taky pro přátele upeče svého synka. Sousedovic synek naopak doufá, že ho do trouby nedají. Uznejte sami, kdyby měl Bůh vyhovět všemu, v co lidi doufají a co žádají, neměl by šanci, vždyť to nejde dohromady.

Elizeus stál v bráně a přemítal, jak lidem vysvětlit, že když se řekne “Buď vůle tvá,” je to lepší než se přetahovat o představy o životním štěstí; vždyť ty vaše představy nejsou kompatibilní, řekl Elizeus, jenže oni to slovo neznali. A o žádné “Buď vůle tvá” nejevili zájem. “To jsou kostelní pindy z minulýho století a podívej se, kam vedou, tahle dieta je fakt dost drsná,” řekli mu ti, kdo teď stáli frontu na vývar z oslí hlavy. “Nebojte se, však hlady neumřete,” povídá Elizeus. “Jistě,” odpověděli, “kdo se včas oběsí, hladu unikne.”

Elizeus byl Boží prorok, což je někdo, kdo má v popisu práce kupříkladu vytasit naději uprostřed kolektivní deprese. (Nebo varování uprostřed všeobecného juchání.) Většinou mu nikdo nevěří a mají ho za blbce. Protože – kupříkladu – co dobrého čekat od Boha, když nám žehná autonehodami, rakovinou, prasečí chřipkou, povodní a hladomorem? opáčil jejich král. (Král, to je někdo, kdo mluví za svůj lid; někteří z nich to dělají  bez ohledu na to, co je pravda a co je dobré; může plácat i nesmysly, ale protože je hlava státu, obvykle mu to projde. Boží proroci na tom bývají dost odlišně.)

Seděli tam poblíž brány čtyři malomocní a mudrovali, co si počít. Když tu zůstaneme sedět, je to stoprocentní smrt.  Půjdeme-li do hladového města, leda to urychlíme, protože tam už se žerou navzájem a s touhle infekční diagnózou tam nesmíme ani ve snu, natož fyzicky. Jediný, kdo má jídlo, jsou nepřátelé, co nás obléhají, tak pojďme k nim. Nanejvýš nás zabijí, což proti ostatním možnostem není zas taková změna. A když nezabijí? Zkusme to, řekli si ti čtyři a přeběhli k nepříteli. Přesněji řečeno přeběhli tam, kde si mysleli, že ho najdou, jenže nepřítel už tam nebyl. V královském paláci tou dobou stále ještě zasedal generální štáb se spoustou prognostiků a analytiků a bezradně se radili, co dělat, a Bůh už mezitím dávno jednal. A to je právě to: jednal pro ně, v jejich prospěch . Nepřátelům se přihodila taková divná věc: najednou se jim zdálo, jako by z dáli zaslechli přicházet obrovskou armádu, a raději se vypařili.

Tak to vidíte: každý v tom příběhu doufá v něco jiného (a jedná podle toho, pod vlivem svého doufání), ale skutečná naděje a životní směrovka tu zřetelně přichází shůry. Ti ve městě od Boha mnoho dobrého nečekali, naopak mu vytýkali hladomor, ale Bůh žádný hladomor neseslal, hladomor jim přivezl aramejský král. A zatímco Bohu v obleženém městě nadávali, on už za ně a k jejich dobru dávno jednal, ani o tom nevěděli.

Zvláštní vyústění nabralo tohle vyprávění. Trochu nečekaný konec všelijakých lidských očekávání, prognóz, diagnóz a doufání. Vybavujete si, co se občas zvěstuje v kostelech při požehnání? “Boží pokoj, který převyšuje všeliké pomyšlení.” To, co se přihodilo tady těm, to opravdu přesáhlo jejich veškeré pomyšlení, a přece to byla skutečnost. Přišel Boží pokoj. Což neznamená, že teď už bude pro všechny zúčastněné všechno jenom snadné a průzračně čisté. Ještě nebude.

Malomocná čtveřice – když našla nepřátelský tábor pustý a opuštěný – se ze všeho nejdřív pořádně najedla a napila. Pak posbírali, co kde bylo ve stanech cenného, a někam to poschovávali. Rabování se tomu říká. Boží vliv alias Duch svatý však funguje a těm čtyřem se to přece jen rozleželo, rozsvítilo se jim v kebulích a probudila se v nich solidarita: “Nepřátelé jsou ti tam, je konec hladomoru, no přece si to nenecháme pro sebe, přece nenecháme druhé zbytečně trpět!” I šli a vzkázali tu novinu po vrátném (k nikomu jinému ani nesměli, vždyť byli malomocní). Ať to vyřídí královi a všem: “Jsme zachráněni! V táboře nikdo, jen zvířata, vojáci jsou pryč a všecičko tam zůstalo, jak bylo.” (Tedy skoro, rabování z pochopitelných důvodů zamlčeli.)

Pro město skvělá zpráva, dostavil se Boží pokoj! Jenže Boží pokoj obvykle přesahuje veškeré pomyšlení a král podle toho i jednal: když tu dobrou novinu uslyšel, zpozorněl a došel k závěru, že to bude nějaká léčka, hlavně na to neskočit. Takhle nějak se s nadějí a evangeliem zachází docela často. Potom se však král přece jen dal přemluvit, aby zkusmo vyslali zvědy. A skutečně, malomocní mluvili pravdu. Sice jsme nevyhráli (vždyť jsme vůbec nebojovali), a přece je nepřítel poražen.

Lid s jásotem vyrazil z města, hladu je konec. Umíte si představit, co následovalo: rabování číslo dvě, teď už s požehnáním krále. Bylo toho tolik, že bylo ve městě pak vše k mání za pakatel. Vždyť to na samém začátku Elizeus povídal, že to tak bude.

Prorok Elizeus v tom příběhu vypadá trochu jako zpravodaj z burzy, ale to podstatné, co říkal, nebylo v mírách a šekelech. Podstatná byla slova naděje uprostřed rezignované bídy a černých vyhlídek. Cosi takového mívají Boží proroci v popisu práce.

Lidi mu moc nevěřili. Žili v té své rezignované bídě a černých vyhlídkách a Bohu měli za zlé, že to vůbec dopustil – od něj tedy žádné kloudné řešení nečekali. Elizeus přitom věděl, že právě od Boha kyne naděje, vždyť Hospodin za nás bojuje, aniž to tušíme.

Na začátku příběhu na tom asi nikdo nebyl tak špatně, jako ti čtyři malomocní: na jejich bídný konec by sázkové kanceláře moc výhodný kurz nenasadily. A ejhle, všechno může být jinak a poslední mohou být první. Ještě jste ani nestačili Bohu pořádně vyčinit, jak vám to zavařil, a najednou zjišťujete, že je Bůh s vámi, ne proti vám. Tady je k nalezení Boží vůle, nikoli v hladomorech. A někde v tomhle zjištění startuje naše životní šance, že se z živých nebožtíků změníme v člověky stvořené k obrazu Božímu.

Boží dary, jež dostáváme, je zvykem nestydatě rabovat, po nás potopa. Někde kradou mocní, někde malomocní a někde všichni. Může to skončit jinak než špatně? To se ptali už tehdy (a vyhlídky bídné). Boží láska fajn, jenže lidi fuj, tak kam to nakonec povede? A přece se stává, že se lidi nečekaně proberou k něčemu dobrému, jako tam ti čtyři. To je pak takové předběžné vítězství Ducha Páně mezi lidmi (podobně jako na nebi vyhráli nebeští kůrové nad ďábelníkem).

Zkoukli jsme ty příběhy, brzy se zase rozejdeme a půjdeme si po svých a ejhle, možná zjistíme, že mouka podražila a benzín stojí víc než oslí hlava a holubí trus dohromady. Žádné velké nadšení z toho nekouká, jenže jsme mezitím viděli ten Elizeův obraz: Hele, Bůh nám zahnal nepřátele! Sice jsme nevyhráli (vždyť jsme tak moc nebojovali), a přece je nepřítel poražen. Bůh nám dopřál (s Kristem) vítězství. Právě teď přišlo spasení a království našeho Boha – no přece si to nenecháme pro sebe?!

Apendix

“Hřích ve dveřích,” pomyslí si trpce Kain, ale nahlas neříká nic. “Jak já k tomu přijdu? Copak za to můžu, že jsem zavšivenej hříchem?”

Když se v církevní hantýrce mluví o dědičném hříchu, nemá to nic společného s genetikou. Hřích není konkrétní zlý čin; hřích je podhoubí, z nějž vykukují všelijaké nejedlé, ne-li smrtelně jedovaté plody. Z téhle patálie vás neodvšiví ani věroučný šampon, ani zbožný sprej (a že už jich význačné postavy našich dějin dodaly celé kamiony).

No tak v tomhle já žiju a o vás si myslím, že vy taky. Mimochodem: už jste někdy byli pod vlivem? Já už kolikrát! Už v dětství to začalo... Vlastně to už jsem říkal. Tak obráceně: už jste na tom někdy byli tak, že vás nic a nikdo neovlivňoval? Já ještě ne. Vždycky se nějak projeví něco z toho, co je za mnou, přede mnou, nade mnou, pode mnou, ve mně, černá s bílou smíchaly se spolu, kudy kam a kudy dál...

Ó Bože, kéž bys mě dostal pod vliv svého svatého Ducha, ale ne nějakým věroučným šamponem ani zbožným sprejem, ale abych plus mínus plnil tvou vůli, jak jen to nejlíp dovedu; a když to zas nějak zpackám a budu si lízat rány a společně si budeme ošetřovat šrámy na duších, díky, že nám podáváš houbu namočenou nikoli do octa, ale do svého milosrdenství.

K čemuž by se hodilo dodat “amen”, což česky znamená jo, to beru a rád, protože na tohle (na Boží milosrdenství) je fakt spolehnutí. Tak teda amen.

Apendix II.

Děkuju vám za pozornost.
Kalendář
M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
Hledat
Paprsky

slunce

"Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě za to Pán Bůh potrestá."
(Jára Cimmrmann)
Odkazy pro Vás...

nakladatelství jednoho lékaře, vysokoškolského učitele, evangelického kazatele, cestovatele, spisovatele, v jedné osobě

Nejnovější galerie
Hutně chutně

Srdečně zveme na bohoslužby, které v neděli 24.6. se budou konat na farní zahradě v H. Krupé (za nepříznivého počasí v kostele). Kázání bude i pro děti na příběh Ježíšova nanebevstoupení. Následně si na zahradě (ve stodole v krbu) upečeme k obědu něco dobréhého. Bohoslužby se v H. Brodě budou konat jako obvykle.

bude v neděli 10.6. při bohoslužbách v H. Krupé

i s kázáním pro děti proběhnou 3.6. v H. Brodě i H. Krupé. Budeme se zamýšlet nad příběhem o Zacheovi (Lukáš 19,1)

bude od 16.6. můžete dovolat na číslo faráře D. Šorma: 739 244 611

Věrku a Jakuba Širokých, ale též jejich čerstvě narozeného synka Daniele.

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2018