ČCE Horní Krupá

Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

ČCE Horní Krupá
Domů Kniha hostů Přímluvy Fotogalerie Ke stažení Kontakty

O nás Co je církev?

Vydáno dne 5.3.2015

Byl to trochu jako letitý pozdrav, který se kdesi zatoulal a nyní po mnoha letech přišel do poštovní schránky. Rád prolézám antikvariáty. V jednom z nich v jedné krabici jsem našel sešit velikosti A4 namnožený cyklostylem. Na něm obrázek kalicha s otevřenou biblí. To obvykle zpozorním.

U něj biblický verš z Matouše 26,28, Titovi 2,14 a nadpisem „Co je církev?“. Dnes docela odvážné téma. Slovo církev v dnešním českém prostředí zní totiž podezřele. Někdy si za to církve mohou sami, ale to je zase jiné téma. V sešitě jsou zaznamenané čtyři přednášky ze setkání presbyterů staršovstev evangelických sborů na dané téma v říjnu a listopadu roku 1949 (!). Jednu přednášku pronesl Ing. Karel Polívka a jeho příspěvek se jmenuje „Co mi církev dává a co by měla dát“.

Pan Polívka byl po nějaký čas předsedou naší kazatelské stanice v Havlíčkově Brodě. Někteří pamětníci z našeho sboru na něj vzpomínají jako na srdečného, pokorného a pracovitého člověka, víry tiché, neokázalé a přitom hluboké. Jeho přednáška je vlastně osobním vyznáním. O to cennějším, že jej nepsal teolog, farář, ale docela běžný člověk, který do své smrti žil v úzkém kontaktu s ostatními v našem sboru. Uvedené datum setkání mi rozbušilo srdce při vědomí, co se vše od té doby událo, a jaká ze zpětného pohledu prorocká slova tam zazněla. Těžká padesátá léta, optimistická šedesátá, mrazivá a depresívní sedmdesátá, šedivá osmdesátá… a polistopadová doba se svými zmatky, nadějemi i zklamáními. Pan Polívka na velmi krátkém prostoru souhrnně vyjádřil, jaké poznání a hodnoty v církvi našel a přijal, nebo lépe řečeno, které hodnoty mu církev vtiskla. Opakovaně zmiňuje potřebu nadhledu na lidský život, potřebu celistvosti života, citlivosti člověka k člověku a poznání Božích zákonů. Něco z toho by člověk dnes řekl asi jinými slovy, i když ta stará čeština je milá a uctivá, ale asi by se pokoušel vyjádřit vlastně to samé poznání. Nebo ne?

(příspěvek pana faráře Širůčka, který tehdy velmi zdařile působil v našem sboru, přepíši zase jindy).

Čtyři přednášky přednesené na schůzi staršovstvech seniorátu poličského, konané dne 31. 10. 1949 v Poličce a dne 1. 11. 1949 v Havlíčkově Brodě.

 

 Prof. E. Vencovský z Poličky a Ing. K. Polívka z Havlíčkova Brodu: Co mi církev dává a co by měla dát.

 

ThB J. Širůček, farář v H. Krupé a ThB J. Zlatohlávek, farář v Hlinsku: Co je církev

 

 

 

Ing. Karel Polívka

 

Milé sestry a bratři, byl na mne vložen úkol, abych jako jeden z Vás odpověděl na otázku: Co mi dává dnešní církev a co by mně měla dát?

 

Je to pro mne, sestry a bratři, úkol velmi těžký, neboť si uvědomuji vážnost otázky a přistupuji k jejímu zodpovědění s pokornou odpovědností. Uvědomuji si při tom, že budu muset slovem vyjadřovat to, co ve svém srdci věřím a slovem dosvědčovat to, o čem jsem ve své duši přesvědčen. Nevím, sestry a bratři, zda budu s to tento úkol splnit a prosím Vás proto o laskavou shovívavost.

 

Budu se věnovat nejprve prvé části otázky, to jest: Co mi dnešní církev dává?

 

Mám za to, že bude nejvhodnější, když si spolu s Vámi vzpomenu, co nám církev do života dala, a potom teprve připojíme, co bychom od ni dnes ještě navíc žádali. – Pohlédneme-li, sestry a bratři, zpět na svůj život a přemýšlíme-li o tom, odkud a kde jsme získávali svoje životní směrnice a zásady, svá osobní přesvědčení, svůj názor mravní, svoji víru v život věčný a jistotu spasení, vědomí své hříšnosti a jejích následků, jistotu odpuštění, víru v živého Boha a Jeho nekonečnou lásku k nám hříšným lidem, přesvědčení o tom, že my lidé si před Pánem Bohem jsme rovni, že jsme navzájem bratřími a sestrami a ostatní další a další poznání – přesvědčíme se zcela bezpečně, že to byla naše církev, zvěstující nám Pána Boha srze Jeho Syna, našeho Spasitele a Pána – Ježíše Krista.

 

Přesvědčíme se dále, že to byla naše církev, která nás první učila v našem životě lásce člověka k člověku, o vzájemné úctě mezi lidmi, o Zákonu Božím nad světem i nad námi lidmi, o tom, že vše kolem nás, co nám slouží k životu a ku prospěchu, jest Božím dílem pro nás hříšné lidi.

 

Abych všechno to, co jsem nyní řekl, důkladněji rozvedl a Vás o tom přesvědčil, chci se o to pokusit dvojím způsobem: jednak poukazem na náš vlastní, zejména školní vývoj, za druhé poučením z naší historie.

 

Všimněme si tedy bodu prvého. – Jestliže se nyní po odstupu let podíváme na obsah naší školní výchovy, pak myslím, sestry a bratři, že to bylo jedině náboženství, kde jsme naslouchali učení o lásce člověka k člověku, o úctě ke svému bližnímu – o vzájemné pomoci jednoho druhému, tedy o životě, který odpovídá svým obsahem a náplní Desateru Božích přikázání. Vzpomeňme si, že v hodinách náboženství, při výkladech o životě a působení Pána Ježíše Krista, jsme se seznámili s tím, že nepřišel na tento svět, aby panoval a celý svět Jemu sloužil, ale že On byl služebníkem pro nás hříšné lidi a Svůj život pro naše vykoupení obětoval. – A to jsou, sestry a bratři, pro výbojné a nebojácné mládí věci základní důležitosti. Při tom jsme si uvědomovali, že i my, jsme-li Kristovi, musíme být služebníky a nikoli nepoddajnými a namyšlenými pány. –

 

V ostatních předmětech, kterým jsme se učili, ať to byla matematika, přírodopis, zeměpis a jiné, jsme se neseznamovali s tak vzácnými životními pravidly a s tak dokonalými životními vzory, jako tomu bylo v náboženství. Ba naopak, rozsáhlejší a rozsáhlejší poznávání zákonů přírodních v nás vytvářelo přesvědčení, že člověk je pánem přírody a všeho tvorstva na zemi. Tedy ne služba a pokojná poslušnost – ale moc všeho tvorstva na zemi. A tak nastal v našich srdcích a v našich myslích zápas mezi vírou a vědou – mezi mocí a silou na straně jedné a láskou a pokornou službou na straně druhé. A hodnotíme-li dnes vliv a význam školních předmětů, snad mohu prohlásit, že mám dojem, že rozdíl mezi nimi byl asi tento: náboženství nás učilo o životě jako celku, o jeho náplni, o jeho mravních a duchovních základech, kdežto ostatní předměty nás seznamovaly s jednotlivými pomůckami života, nutnými zejména při výkonu našich povolání.

 

To je, sestry a bratři, moje osobní vyznání o tom, co mi církev dala během mé školní výchovy. Hodiny náboženství a účast na bohoslužbách burcovaly mé srdce, aby bylo pozorné a citlivé vůči ostatním lidem, uvědomovaly mne stále bezpečněji a bezpečněji, že jsem pouhým služebníkem svého Pána, na něhož jest v každé době jisté spolehnutí.

 

A nyní přistupuji k odůvodnění historickému. – Jestliže se v naší historii dovoláváme vlivu náboženského, vždycky jdeme do období Jednoty Bratrské. Nemohu tedy činiti ani já. Připojuji se k celé řadě jiných, když prohlašuji, že největšího rozkvětu a rozmachu náboženského, kulturního i hospodářského dosáhl náš národ v době plnosti života náboženského, tj. v době bratrské. Jinými slovy: když téměř celý národ znal Slovo Boží a byl Jeho vykladačem, žil také nejplněji následkem svého živého náboženství.

 

To znovu podtrhuji a myslím, že to je pro nás to nejcennější historické naučení. Opravdové a živé náboženství našich předků překonalo těžké doby vítězně a úspěšně a může nám být dobrým příkladem.

 

A nyní, když jsem se pokusil svými slovy říci, co mi dala naše církev – přistoupím k druhé části otázky, tj.: Co by nám měla dát? – Při přemýšlení, jak na tuto otázku přímo odpověděti, pociťuji mnoho nejistoty, a proto považuji i v tomto bodě za vhodné poukázat a porovnat náš život a z toho vyvodit odpověď.

 

Pozoruju-li dnešní náš život a přemýšlím-li o snahách a cestách k jeho zlepšení a zdokonalení, domnívám se, bratři a sestry, že se snažíme o zlepšení našeho života tím, že chceme, aby všecky poznatky naší vědy, výsledky vědeckých výzkumů a podobě, se staly majetkem širokých vrstev. Provádíme tzv. popularizování vědy a jejich poznatků ve všech oborech našeho denního života. Má se tím vyvolati nejširší účast lidí na všem, co náš život zdokonaluje, zlepšuje a vyrovnává.

 

Předpokládám dále, že až doposud se vždycky základní směrnice života projevily – ovšem zvláštním způsobem – i v našem náboženském životě i na životě církve. – Znovu poukazuji na naše historické zkušenosti – a je to po mém soudu výsledek vzájemného působení, výsledkem soužití, lépe řečeno vžití do sebe navzájem. Uvádím to jako důvod k přemýšlení, který nám při hledání nových cest a povinností vyvstane. Cítíme jistě všichni potřebu živé víry, živého náboženství a chceme – proto jsme se sešli – svou hřivnou přispět.

 

A nyní mi dovolte, prosím malé odbočení. – Přede dvěma roky jsem slyšel přednášku inženýra chemie, který studoval výrobu synthetického benzinu v USA. Vyprávěl tuto zajímavou poznámku:

 

Za pobytu ve Spojených státech prošel četnými rodinami a všímal si všeho, s čím se potkal. Hlavně si všímal vlivů, které působí a vytvářejí charakterové vlastnosti lidu. Přesvědčil se na mnoha případech, že spolutvůrcem charakterových hodnot občanů a tím i veřejného mínění – jsou místní duchovní. Jsou samozřejmou součástí jejich života a prožívají s lidmi vše, co život s sebou přináší. – Přišli s sebou s četnými kolonisatory a prožívali s nimi všecky těžkosti, které život s sebou přinášel. Posilovali své spoluobčany v dobách těžkých a radovali se s nimi v dobách dobrých. Je mezi nimi důvěrná spolupráce a místní duchovní zaujímá rozhodující místo v myšlení těchto občanů.

 

Bylo to, sestry a bratři, poprvé, kdy jsem slyšel z úst obyčejného občana, tedy nikoli duchovního – že náboženský život správně ovlivňuje lidské myšlení a že náboženství jest dobrou oporou v běžném životě. – Působilo to na mne velmi příjemně, překvapilo mne to a mám za to, že se na to dnes v našem shromáždění může poukázat.

 

Po tomto odbočení a všem, co jsem uvedl, se pokusím shrnout a formulovat odpověď na druhou část otázky, tj. co by nám dnes naše církev měla dát?

 

Pociťujeme všichni, že se nám něčeho nedostává a proto se také scházíme. Neklid a ruch dnešní doby jest výzvou nám, věřícím lidem, abychom hledali nové cesty, jak vrátit člověku do jeho srdce jistotu živého Boha a víru v Jeho pevné vedení. – Dívám-li se na život očima technika, vidím, že si lidé účelně rozdělili úkoly denního života, aby vše co běžný život potřebuje, mohlo být zvládnuto. I nám jde dnes jistě o to, snažit se to podstatné, co nám církev do života dávala, nejen udržet, ale rozšířit na všecky členy naší církve. Dle mého přesvědčení se živé náboženství jednotlivce, řádná náboženská výchova v rodinách, ve školách a ve společných shromážděních projevovala hlavně na charakterových hodnotách člověka, na jeho vztahu k ostatním lidem.

 

Věřím proto, že je povinností církev vychovávat a nadále pěstovat své příslušníky charakterově pevné, ve víře pevně zakotvené své členy, kteří v životě nezklamou a věci Boží na tomto světě svým životem nejvíce prospějí.

 

Věřím, že budeme-li se sdružovat na Písmě a s věřícím srdcem přemýšleti o všem, co život s sebou přináší, dosáhneme vzájemného poznání, důvěry a pochopení. Mám za to, že církev a život v ní je nejen průpravou, ale nutnou součástí všeho, co se děje ku prospěchu všech se snahou o zvýšení úrovně a prosazení spravedlivých požadavků, přičemž naše zásady lásky a bratrství nám budou vhodnou pomůckou.

 

Věřím, že jedině prohloubení církevního života prohloubíme dobrý poměr mezi lidmi, naučíme se být navzájem opravdu bratřími a sestrami a všichni vespolek služebníky našeho Pána, Ježíše Krista.

 

Již zájem o tyto věci jest dobrým znamením začátku a snahy a je svědectvím o tom, že jest naše víra doposud živá a chce nám být v našem životě nápomocná. – Není to a nebude cesta lehká a snadná, bude mít na sobě jistě mnoho a mnoho překážek. Ale věřím, že bude-li s naší strany prováděna s věřícím a pokorným srdcem, oddanou vírou v Ježíše Krista a Jeho vedení – nebude nakonec marná!

 

 

 

Bůh nám v této práci žehnej!

 

Kalendář
M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
Hledat
Paprsky

slunce

"Nic z toho, co není Bůh, nemůže naplnit mou naději."
(B. Pascal)
Odkazy pro Vás...

v tíživých životních situacích se můžete obrátit nejen na faráře, ale i psychologa. jsme schopní se koordinovat se svou pomocí potřebným.

Hutně chutně

v neděli 5.11. společně se uvidíme brodští a krupští při bohoslužbách v H. Krupé v 10.15 v kostele, pak společný oběd ve škole; beseda s Václavem Vokolkem na téma evangelická stopa v krajině; u příležitosti svých narozenin br. farář poodhalí něco ze svého života. Budeme mu moci přitom poblahopřát k jeho kulatým narozeninám.

začínají již v týdnu od 18.9. začneme spolu číst a promýšlet nejstarší evangelium - Markovo

uslyšíme nedělní kázání na motivy evangelijních příběhů, o kterých si děti budou vyprávět i v nedělce. Stejná témata budou provázet i biblické hodiny pro dospělé v týdnu (HK úterý 18.00 a HB ve středu 17.20). V tuto neděli začínáme příběhem o Ježíšově křtu podle Marka 1. kap.

bude v HB ve středu od 14.15. (začínáme 13.9.), letos podle knihy Hrajeme si v Boží zahradě - o životě víry (křest, bohoslužby, život sboru atd.)

bude každý pátek od 16.00, začínáme 15.9. (22.9. pojedeme do Č. Bělé rýžovat zlato).

Domů
Domů Stále ještě nevíte, kde je váš domov ve světě internetu? Kliknutím zde si tuto stránku nastavíte jako domovskou. Přejeme požehnaný den.
Syndikovat obsah
Přihlášení
Běží na Drupalu, open-source redakčním systému
ČCE Horní Krupá © 2005 - 2011