Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“
(Ž 71,5-6)
Píseň 71 V tebe doufám, Hospodine
Modlitba
Hospodine, Pane a dárce života, děkujeme, že nás tvoje věčnost se protíná s naším časem, s naší dočasností. Jsi s námi dokonce dříve, než jsme vrženi do tohoto světa. Děkujeme, že se o tohle vědomí smíme opřít! I dnes přicházíme za tebou. Všeho máme k životu tak akorát. Poctivě pracujeme, odpovědně spravujeme, co nám bylo svěřeno. Ale je to, Pane, všechno, je to právě to hlavní?
Rozpomínáme se na Ježíšovo slovo, abychom nejprve hledali Boží království a spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno. Máme nejprve hledat tebe. Dnešní den tak činíme, ale přiznáváme, že v tom všedním světaběhu to zcela nedokážeme. Odpusť, Pane. Pane, prosíme, nauč nás přijímat tvé dary, především z nich se radovat a na nich stavět svou budoucnost. Chceme mít poklad v nebi a být bohatí před tebou. Chceme být bohatí z tebe, z tvého laskavého milosrdenství.
Text první: Mk 12,27-34
Kázání
Během letošního podzimu jsme se s Ježíšem často setkávali v jeruzalémském chrámu a nejinak tomu je i na sklonku roku. Těch několik hodin mezi starým a novým rokem obrazně řečeno trávíme v chrámovém nádvoří, kde Ježíš káže, vyučuje a také se dohaduje se svými protivníky, zvláště zákoníky. Ježíš na jednu stranu vidí důležitost chrámového, svatého prostoru (když z něj vyhání kupce), ale zároveň vidí dál. Vidí třeba plameny, které jej jednou zachvátí. Nejen že z té nádhery a majestátu nic nezbude (jen zeď nářků), ale v jeho troskách uhoří na 6 tisíc židů, kteří se během povstání do něj ukryjí, aby v něm hledali útočiště - aby je Bůh na svaté hoře, na Sionu ochránil před dobyvateli. Byly to plané naděje. Svatost chrámu není magickým kouzlem, před mečem neochrání.
Svatý prostor, do kterého člověk přichází, aby se Bohu otevřel, je potřebný a nezbytný, ale stejně tak je „pouhou“ pomůckou. To hlavní se odehrává v našem nitru. My sami jsme Božím chrámem, napíše apoštol Pavel ve stejné době, v jaké vypráví svůj příběh Marek ( v tu dobu možná již jeruzalémský chrám nestojí a tak je to veliké povzbuzení do dalšího života víry).
My sami, ale stejně tak celý svět se podobá chrámu, ve kterém přemýšlíme, diskutujeme, vyučujeme a hádáme se s druhými o Bohu a o tom, co je ve víře tím základním a nejdůležitějším. Často se zákonitě nemůžeme shodnout, protože k Bohu, pomyslně na vrcholek hory jdeme každý jinou cestou. Celý svět je chrámem, ve kterém každý mluví a vyučuje jen o té své cestě. Ale o které jiné by také mluvil, když každý člověk může jít po cestě jen jediné?
Je dobré, že na sklonku roku opět pomyslně přicházíme za Ježíšem a jeho učením a že se v něm také potkáváme se zákoníkem, který s mistrem debatuje. Nevíme, jestli ze strany zákoníka to byl další pokus, jak Ježíše slovně nějak dostat do léčky, nachytat a obvinit z rouhání. Nebo přichází za Ježíšem s opravdovým zájmem slyšet odpověď na otázku, jaké přikázání ze všech ostatních svatých přikázání je skutečně tím nejdůležitějším?
Pomyslně přicházíme do chrámu, snažíme se nastražit uši, kdo z těch dvou lépe odpoví? Můžeme to považovat za Boží vanutí, když zjistíme, že Ježíš se zákoníkem se vzácně shodnou. Napjatá atmosféra vzájemného argumentování se promění ve vzájemné sdílení. Zákopová válka náboženských bojů jestli je víc zákon či milosrdenství, nebo jestli je víc kult a liturgie před svobodnou modlitbou se promění v mírový prostor. Asi jako když vojáci v první světové válce z obou stran zákopů společně zpívali vánoční písně. Každý zpíval ve své řeči stejné melodie. Toto srovnání není jalové, vždyť Ježíš je ukřižován právě na základě těchto sporů a co horšího, spory nakonec přerostly ne v nepřátelství, ale v ironii a lhostejnost. Někteří si ještě za Ježíšem na Golgotu zajdou a smějí se mu, aby sestoupil z kříže.... V tuto chvíli ale zní tato vzájemně vstřícná slova:
Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé pak je toto: 'Miluj bližního svého jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království."
Čas od času je třeba si připomenout tato základní slova. Jsou základními kameny pomyslného chrámu světa i našeho srdce. Milovat Boha celým svým životem a milovat druhé jako sebe. Na sklonku roku, v české společnosti a mezi lidmi na světě, který je tak rozdělený, rozhádaný a znesvářený, nechť zní tato slova, která jsou preambulí, úvodem k ústavnímu právu každé víry. Miluj svými city, rozumem i vůlí, měj v úctě a vážnosti Boha, druhé a sebe. Třikrát měj rád. Trojnásobně a vždy najednou. Protože v druhých nacházíš Boha i sebe, v Bohu nacházíš druhé i sebe a v sobě samém potkáváš Boha i druhé. Jedno pro druhé ani pro třetí se nikdy nedá obětovat.
Jsou přikázání a nařízení víry, která snad po Ježíšově vzoru můžeme upozadit před druhými, nebo je v určitou chvíli dokonce odmítnout. V tomto základu ke všemu ostatnímu však nemůžeme dělat kompromisy, v tomto nemůžeme uhnout. Že totiž život člověka je ve znamení vztahů k Bohu, druhým a sobě. Jde právě o společenství se sebou s druhými i s Bohem.
O vánočním čase nás tyto navzájem propojené póly pozvedají, někdy i dojímají. Jak si je blízko lidský a Boží svět. Andělé zpívají Hosana, Mesiáš je položen do jeslí. I lidé mají k sobě tak nějak blíž. Do nového roku však máme vstupovat s touto trojí láskou. Mít ji v „srdci, mysli, v rukách i nohách“. Díky tomu základnímu přikázání vše vytvořené, postavené a vybudované teprve drží pohromadě, jako když vztyčíte klenbu a doprostřed vložíte jeden pevný kámen, který vše udrží. I v tom napětí, které díle lidských rukou spočívá. A stejně tak je toto přikázání úhelným kamenem ve smyslu, že to dává správné rozměry a proporce všemu ostatnímu. Kamenem úhelným je Kristus právě proto, že v sobě zahrnuje všechny tyto tři směry milování, náklonnosti a vztahovosti.
Zákoník s Ježíšem se dokonce shodnou v tom, že tento stavební základ života je víc než v chrámu dávat oběti a dary. To jsou už pak činy, které z toho základního plynou a vyjadřují je. Pravá služba Bohu spočívá v oné trojí lásce.
Pojďme nyní přemýšlet (a třeba po zbytek dne), v kterých situacích nám hledání společných základů pomohly zvláště ve vztahu k těm, kteří jsou nám v něčem vzdálení. Přemýšlejme, jak i v příštím roce hledat a stavět mosty ve vztahu k druhým lidem. Jak hledat to, co spojuje. A kam také ještě vpustit a kde oživit onen základ, který spočívá ve trojí lásce.
Píseň Svítá 487 Obětování
Text druhý: Mk 12,41-44
Zůstaňme ještě chvíli v chrámovém prostoru. Obrazně řečeno, jsme v něm vlastně stále. Celý svět je oním chrámem stejně tak jako naše nitro.
Poté, co Ježíš s jedním zákoníkem naleznou společnou řeč na téma, které přikázání je ze všech nejdůležitější, základní, do chrámu vedle běžných lidí vejde chudá vdova. Ježíš zpozorní a bedlivě sleduje její počínání. Do pokladny vhodila dvě drobné mince. Skoro nepatrně to zacinká, oproti jiným dárcům, jejichž vhozené mince vydají mnohem silnější zvuk. Prý proto byla chrámová pokladnice takto zbudovaná, aby svým cinkáním prozrazovala na dárce jeho míru štědrosti.
Mnozí vhazují mince, které pěkně a řádně zacinkají, ale pro Ježíše vhodila nejvíce tato žena. Ostatní vhazovali ze svého nadbytku, ale ona ze svého nedostatku. Dá se tohoto příběhu učinit universální pravidlo – dát všechno, z čeho člověk má být živ?
Něco by tu asi nehrálo, protože všichni by v zásadě museli vhodit veškeré své peníze. Navíc, nebyly tyto dvě drobné mince – tedy všechno pro živobytí jedné chudé vdovy vhozeny do pokladnice chrámu, který se stal pro Ježíše spíše synonymem zbytečné náboženské okrasy?
Pro Ježíše není důležité, kdo kolik dává, ale jestli se dávání opírá o Boží laskavost a štědrost. Ježíš zde postavil proti sobě dvojí způsob dávání – dar z přebytku a dar z prvotiny, tedy z toho prvního, co člověk má. Vlastně to není žádná novinka, Boží lid tak měl to první a nejcennější, na co se upírá vždy hlavní pozornost, odevzdat Bohu. Při daru z nadbytku člověk dává, když už víc nepotřebuje, kdy je nasycen a přemýšlí, co se zbytkem. Zatímco v druhém případě člověk nejdříve dá – vyjádří svou vděčnost Bohu a pak teprve myslí na sebe. Pro Ježíše nejde o počet mincí, ale o základní nastavení onoho dávání. Žena odevzdala dvě mince, obě, ze kterých mohla být živa. Ježíš vydává svůj život. Dává vše, a přesto žije, protože ten život nepřišel z jeho zásluh, ale z Boží milosti.
Ježíšovi je dokonce i jedno, že peníze jdou na provoz Jeruzalémského chrámu. Nejde totiž o chrám, ani o mince, ale o to, jak smýšlí a jak žije (dává) ona žena. Žena, která předtím měla už málo a nyní jakoby nemá nic. A přeci když odchází z chrámu, má a bude mít všechno.
Pojďme i v tuto chvíli opět přemýšlet, v jakou chvíli a jak můžeme Bohu dávat své prvotiny, tedy z toho nejcennějšího, to na čem nám osobně nejvíc záleží. To dávat do Božích služeb. A jak v tom dávání také najdeme to největší bohatství. Já k tomu mohu už jen dodat, aby nás takové myšlenky doprovázely na přelomu starého a nového roku. Třeba nás v tomto čeká nová cesta, která bude požehnaná; třeba se potkáme z jiným časem, na který nesedne prach zapomnění a pocit marnosti.
Píseň Svítá 109 Jak vzácnou přízeň
Ohlášky
Přímluvné modlitby
Píseň 304 V tmách čekáme tvůj, Kriste, jas
Poslání "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! (Iz 55,1n)
Požehnání
Kéž ti Hospodin dá nadbytek dobrého: plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role v zemi.
Kéž ti Hospodin otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby v pravý čas dal tvé zemi déšť a požehnal každé práci tvých rukou. (podle Dt 28,11-12)
Pokoj vám.
Píseň 297 Slyš, jaká to libá píseň