Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době.“ (Ž 119,8)
Píseň 119, III Tu milost svému služebníku dej
Modlitba
Pane Bože náš,
děkujeme ti, že s námi v životě putuješ. Snažíme se chodit po tvých stezkách a cítíme, že to má dobrý smysl. Děkujeme, Pane, za radost, z toho, že víme, kam a proč cestujeme. Procházíme životem i tímto světem, nemáme tu trvalý domov a přesto tvé požehnání způsobuje, že tento svět dovedeme činit dobrým nejen pro sebe a své blízké, ale i pro tvé stvoření. Pravda, asi se teď trochu holedbáme, protože tvé stvoření spíš ničíme. Ale víme, co škodí a co dělat lépe.
Pane, při té pouti životem, nás často bolí nohy. Nechce se nám dál. Občas nás bolí hlava a neumíme si poradit. Občas jsme příliš pohodlní a radši se tady na světě zařizujeme na věčné časy.
Děkujeme ti, že v takových chvílí nás stavíš na nohy, pročišťuješ hlavu svým slovem a ukazuješ jak legrační je naše snaha udělat se jen pro sebe. Odpusť nám. A vezmi nás vždycky znova s sebou. A
Čtení: 2 Kor 4,13
Píseň 642 Už svítá jasný bílý den
Text: Gn 26,1
Kázání
Bratři Josefa kdysi hodili do suché cisterny a prodali do otroctví. Tak se vyhrotila jejich žárlivost. Nebyli schopni přijmout, že Josef je mužem neobyčejného poslání – poslání zachránit rodinu před suchem a hladem. Možná, kdyby si bratři vzpomněli, že jejich dědeček Izák a pradědeček Abraham studny kopali a obnovovali, nemuselo k projevu jejich zloby vůbec dojít. Na co si to vlastně měli vzpomenout? Proč Abraham s Izákem studny kopali a čistili? Učili se žít na zemi jako hosté a zároveň být požehnáním pro druhé lidi. Ale pojďme po pořádku.
Suchem a hladem začíná dnešní vyprávění. Bylo to za časů praotce Izáka. Jednou bylo zase v zaslíbené zemi sucho a hlad. Ale byl to prý jiný hlad, než za časů Abrahamových, kdy Abraham celkem dvakrát sestoupil do Egypta, aby přežil.
Když byste tento příběh četli dětem nebo vnoučatům před spaním, možná by vás přerušili s otázkou. Jak to, že v zaslíbené zemi je sucho a hlad? Tu zemi přeci dal praotci Abrahamovi Bůh, aby se tam usídlil, požehnal mu. Stejně tak požehnal i Izákovi. Tak proč je tam najednou sucho? A čím je tedy ta země jiná, než třeba Cháran, odkud praotec Abraham odešel? V čem je Izrael lepší, když i tam je sucho a hlad?
Možná bychom museli sami přemýšlet, co bychom dětem řekli. Možná bychom řekli, že země zaslíbená není ráj a že Boží požehnání není slib, že nikdy nebude špatně. Při křtu je také člověku požehnáno a při svatbě je novomanželům žehnáno také a přece, když přijdou horší časy, neznamená to, že se Bůh odvrátil, anebo že by to požehnání nefungovalo, nebo neplatilo.
Abraham vyšel z Cháranu do země zaslíbené, aby spolu žili s Bohem. Když je člověk na cestě, potřebu Boží pomoci a požehnání pociťuje více. Jsou si blízko. Dříve by babičky a dědové řekli, že s Pánem Bohem máme žít ve společenství nebo obecenství. Dnes bychom řekli, že žijeme ve vzájemné důvěře a přátelství. Máme se tedy učit žít jako na cestě. Sucho a hlad to učí náhodou docela dobře. Člověk si potřebu Boží pomoci uvědomuje ještě o něco více.
Tohle byl ale jiný hlad, než za časů Abrahama. Neříká se sice, jak jiné to bylo, ale jiné to asi bylo ve smyslu, že to bylo horší. Pán Bůh řekl Izákovi, aby neodcházel do Egypta, ale aby zůstal v zemi zaslíbené jako host a usadil se u pelištejského krále Abímeleka. Žít jako host je vůbec zajímavý pohled na život.
Jako host jste pozváni - osobně, byla vám prokázána pocta, někdo si vás cení, někdo vás potřebuje. Prokazuje vám čest a důstojnost. Tam kde žijete jako host, můžete být doma, ale nepatří vám to. S domovem, kde žijete jako hosté, nemůžete svévolně nakládat a nemůžete odtud nikoho vyhánět. Nemůžete si dělat nároky. Žijete zde z milosti.
Izákovy vnuky, Josefa a jeho bratry spolu s rodiči z vděčnosti pozval farao do své země, aby se usadili v krajině Gošenské. Ale lidská vděčnost se časem vypařila jako pára nad hrncem. A z hostů v Egyptě se stali hebrejští otroci. Boží sliby jsou však trvalé a jsou vždy zaslíbením ještě pro něco většího.
Bůh nyní Izákovi řekne, aby kvůli hladu odešel do krajiny k Pelištejcům a žil tam jako host. Země není jeho (stále patří Bohu stvořiteli), ale krajina jej bude hostit. Tato země je pro něj a jeho potomky, ale stejně tak je v ní hostem.
Tahle kombinace mi přijde zajímavá. Promlouvá ke mně ten prvek vděčnosti. Jsem rád hostem, jsem poctěn a zároveň si nemohu nic na Pánu Bohu nárokovat ani vynucovat. Mohu se s lehkostí spokojit s tím, co dostanu a nemusím litovat, že nemám víc. Nemusím žít lačně, ale spokojen s tím, co se mi nabízí. Přijde mi, že tenhle přístup k životu a krajině, ve které jsme, je vpravdě biblický a že bychom si ho mohli zase zpátky osvojovat a nejen proto, že už jsme tu krajinu tak přetvořili, že z ní kvapem mizí veškerý život s jeho pestrostí (biodiverzitou), ale už jen proto, že prostě jen tudy procházíme. „Nemáme zde místa zůstavajícího, ale budoucího hledáme“, praví prastará slova, která zaznívají o pohřbech při spouštění rakve do hrobu.
A když je pak sucho a hlad, tak to hostování na zemi jen zvýrazní. Izák se svou ženou Rebekou tedy přicházejí za sucha a hladu k pelištejskému Abímelekovi. A stane se zvláštní věc. Ona tedy až zas tak v Abrahamově rodině zvláštní není, opakuje se právě v těch dobách stěhování za obživou. I praotec Abraham i Izák, když přijdou jako hosté do země, mají krásné ženy. Až tak krásné, že se bojí, že po nich zatouží místní král či velmož. A aby se nemuseli bát, že by je odstranili a vzali si jejich ženy do svého harému, řeknou, že jsou to jejich sestry. Abrahama opustí odvaha takhle dvakrát, Izák po svém otci tento zbabělý manévr nyní zopakuje. Činí tak zvláštní paradox. Učí se žít jako hosté bez strachu o živobytí s vědomím Božího požehnání a přeci je přemůže strach z toho, co by jim mohli učinit pohané.
Izák se tedy má učit žít z Boží štědrosti, zvlášť když je i v době sucha a hladu ruka Páně otevřená a přitom jí nedostatečně důvěřuje. Abímelek se také za Rebekou stále ohlíží a sleduje ji. Ale když jednou náhodou vykoukne z okna a všimne si, jak s Izákem kdesi spolu trochu laškují, není hloupý a dojde mu, že tohle pokrevní sourozenci rozhodně nejsou. Rozzlobí se na něj a pěkně mu vyčiní. A také rozkáže, že kdo by se Rebeky jen dotkl, bude usmrcen. Přeci hosté se v zemi mají chránit.
Izák zde začal žít a Hospodin mu požehnal. Toho roku sklidil stonásobně a velice se zmohl. Sucho a hlad už asi pominul, Izák zůstal. Ale suché a hladové období ho přimělo, aby šel ve stopách svého otce Abrahama a čistil studny, které otec vykopal. Jsou zde na zemi jako hosté, ale přitom mají přinášet druhým požehnání.
Ale Pelištejcům tohle vůbec nevoní. Závidí Izákovi úspěch a požehnání a začnou Abrahamovy studny opět zasypávat a ničit. Jakoby nedomysleli, že si tak ničí obživu i svou vlastní.
Ale jak byl Izák ohledně své krásné ženy zbabělý a nedůvěřivý, tak v tuhle chvíli se ničeho nezalekne a jakou studnu Pelištejci jeden den znehodnotí, tak hned na to ji vyčistí a znovu obnoví. Abraham stavěl oltáře Hospodinu a stavěl studny, Izák odkaz svého otce opatroval a spravoval. Je natolik moudrý, že se s nikým nehádá, ale také je natolik silný, že nevrací rány a jen koná dobré. Asi ví ještě o hlubší studni, ze které může čerpat. A dělal to tak dlouho, až to Pelištejce přestalo bavit.
A dokonce k němu Abímelek poslal své posly. Uzavřeli spolu smlouvu o vzájemné toleranci a respektu. A na druhý den, světe div se, Izákovi služebníci kopali a našli opět další pramen. A tak tam vybudovali další studnu – Studnu přísahy (Beer-šeba).
Zajímavý příběh se odehrál na pozadí dalšího biblického sucha a neúrody. Izák se učí žít na zemi jako host, učí se odvaze nebát se o to krásné, co mu Pán Bůh dává. Ale zároveň je pověřen žít jako požehnaný a být požehnaným zároveň. Obnovuje a kope studny, aby země byla dobrá k životu pro něj a jeho potomstvo, ale i další lidi kolem. V časech hojných dešťů i v časech sucha. Pro svou rodinu i pro Pelištejce, pohany jako poleno.
Píseň 684 Učiň mne, Pane, nástrojem
Ohlášky
Přímluvné modlitby - sešit
Bože náš, ty jsi nás pozval na velikou cestu. A tak jdeme, občas klopýtáme, ale snažíme se udržet ten správný směr. Občas nás bolí, že jsme jen hosté na této zemi, přepadají nás chvíle, kdy se chceme zabydlet a zapomenout na to proč jsme tady. Buď s námi v těžkých chvílích, kdy to vypadá, že nic nemá cenu a všechno se hroutí, ve chvílích, když chceme ten velký vandr vzdát a žít lehký a prázdný život.
Vstupuj do našeho života ve chvílích, když si myslíme, že sami nejlíp víme kam a kudy jít, když svou moudrost vydáváme za tvojí vůli.
Dej aby kolem nás přibývalo lidí, kterým nestačí to jak vypadá tento svět. Těch, kteří hledají a chtějí něco víc, chtějí zemi, kterou můžeš nabídnout jen ty.
Prosíme tě ať rozpoznáme správně chvíli, kde je naše hranice, kam už nemůžeme vstoupit s dobrým svědomím.
Dej nám moudrost v rozhodování a lásku a odpuštění do našich vztahů.
Vyslyš i naši společnou modlitbu…
Píseň 702 Mír na zemi daruj nám
Poslání
Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. (Kol 3,12-17)
Požehnání
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.
Píseň 388 Aj, jak jsou blahoslavení