Podobenství o dělnících - Kázání z 14. 7. 2019

Út, 05.05.2020 - 20:35

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36)
Píseň 158 Samému Bohu sláva čest

Modlitba
Bože náš a Pane, radujeme se, že jsme zaslechli Tvůj hlas.
Voláš nás k novému dni. Voláš nás ze shonu a práce k odpočinutí.
Voláš nás z nejistoty a beznaděje k dobré budoucnosti. Voláš nás, když v modlitbách čekáme tvůj hlas, voláš nás i tehdy, když nečekáme, protože máme naspěch, jsme znavení, zahořklí.
Ty jsi dobrý a zveš do svého království všechny. Tvůj Syn přišel, zemřel a vstal pro všechny - pro ty, kdo od mládí vyrůstají ve tvém lidu, i pro ty, kdo k tobě nacházejí cestu později.
Uzdrav nás z našich omylů, když se mezi sebou poměřujeme, a když z rozdílů mezi námi děláme závěry, které se týkají tvého vztahu k nám.
Dej svého Ducha, ať mezi námi dnes zazní tvé osvobozující slovo, zbav nás naší pýchy i našich strachů, abychom se dovedli vzájemně chápat a povzbuzovat ve víře až do konce.
Čtení: Mt 5,13

Píseň 642 Už svítá jasný bílý den

Text: Mt 20.1-11

Kázání
Během letošního léta si při bohoslužbách připomínáme biblické příběhy, které vyprávějí o záchraně člověka. Kdy Bůh zachraňuje, osvobozuje, vykupuje.
Logicky musí přijít otázka, kde v tomto Ježíšově podobenství o dělnících na vinici je člověk zachráněn a kde se mluví o Bohu, který zachraňuje? Žádné záchranné lano, kruh nebo štít.
Lidé, kteří jsou najímáni na tržišti, aby pracovali za sjednanou mzdu na vinici, nejsou v žádné tísni ani ohrožení života. Neprosí o záchranu a Bůh je z žádné bryndy ani nevytahuje. Příběh na místo toho popisuje zdánlivě docela běžné pracovně právní vztahy, kdo za kolik a na jak dlouho. A zvláště pak, kdo dříve a kdo později.
Boží záchranu v tom příběhu musíme teprve objevit za jeho jednotlivostmi. Záchrana je v tom, že Bůh povolává ke společnému dílu ty, kteří jsou bezprizorní, nemajetní. Jsou odkázáni na to, kdo je povolá a najme. Nemají nic, ale mají ruce a síly někde pomoci. Za těmi vinař přijde a najímá je na svou vinici. Pozve je ke svému dílu. Zachraňuje je před prázdnotou tím, že jim dává životní náplň, že mají pro co žít a tak má jejich život dobrý smysl. A jako lidé, kteří nemají jinou volbu, se najmout nechají a jdou.
Když Ježíš svým učedníkům podobenství o dělnících na vinici vypráví, pak ale předpokládá, že každý ví, že ona vinice není ledajaká. Jde totiž o Izrael, který má zprostředkovat lidem na zemi Boží spásu. Je to služba vlastně celému světu, kterému má vinice – boží lid – Izrael přinést poznání Hospodina, povzbuzení, naplnění a radost. Tato vinice má přinést nápravu a uzdravení všeho toho, co člověk svou vinou pokazil a kazí.
Najatí dělníci mají tu čest přiložit ruku k dílu, ale se sami stávají součástí oné vinice. Alespoň na den. Přijdou a večer zase odejdou. Zatím tu nejde o sklizeň, ale o práci v jakémsi mezičase mezi začátkem a koncem. Mezi životem v rajské plnosti a konečné plnosti nebeského království. Běžní lidé jsou pozváni, povoláni doslova najati ke vznešenému poslání nejen pro sebe, pro jednu společnost, ale rovnou pro celé živé stvoření.
Práce na vinici Páně je prací všedního dne a odehrává se vlastně stále. Každý den. A nemusí vždy jít o činnost na první pohled ušlechtilou. Nemusí být člověk záchranář, lékař či mecenáš. Na vinici Páně je člověk všude tam, kde přeje druhým, kde jim naslouchá, dává jim šanci na změnu, kde jsem pravdivý, férový a spravedlivý. Tak člověk může žít jako skladník, truhlář, řidič, ale potažmo i jako přítel, manžel, rodič. Člověk možná nemusí dělat věci o moc jinak, ale ví přitom, díky komu tak žije, komu je za to vděčný a k čemu to směřuje. Ví, že jeho snahy jsou součástí něčeho většího než je on sám a jeho drobný díl pomoci.
Jsou někdy situace, kdy si člověk říká, co po mě vlastně zbude? Co předám svým potomkům? Jde jen třeba o dům, pole a kus lesa? Nebo také pěknou rodinu, vlídné a napomáhající vztahy, jde o krajinu, kde je možný dlouhodobý život nejen pro mě ale pro veškerý Boží život v jeho pestrosti?
Proto také žijeme v rámci tohoto sboru, kam chodíme, nasloucháme, modlíme se (křtíme), přátelíme se. Učíme se být spolupracovníky na Boží vinici. Tady se to učíme žít a svou identitu posilovat a obnovovat. Život ve vztahu k Bohu je právě tento otevřený, hledající a objevující styl života. Nejsme partou individuálních mystiků, kteří druhé nepotřebují. Jsme spolu-pracovníci na Božím díle.
Ale při tomto společném díle také dochází - a zákonitě musí docházet k napětí a neporozumění. Části dělníkům, těm, co pracují celý den, přijde pak večerní výplata nespravedlivá.
Tento Boží projekt obnovy a záchrany totiž potřebuje spoustu pomocníků. Majitel vinice během dne postupně dochází na tržiště a najímá dělníky v několika vlnách. Proč nepozve všechny najednou? Možná až během dne se projeví, že je práce víc, než se čekalo. Možná že se má zvýraznit, že pán zve a najímá i ty, které si ještě v podvečer nikdo nenajal. V té mase dělníků jsou i ti, kteří schopně zrovna nepůsobí a kteří by jinak zůstali bez práce a bez odměny. Nebo by celý den v náročných podmínkách práci nezvládli? I těm dá pán šanci. Každý je zván, každý povolán, v jinou chvíli a v jiný čas, pro chvíli, kterou zvládne.
Majitel vinice vlastně každému dá stejně, když každý i ten, co pracuje jen hodinu, vynaloží vůči svým schopnostem možná podobné úsilí.
Tady se ale v příběhu dostáváme do svízelné situace. Protože každý takovou situaci vidí trochu jinak. Večer, kdy končí pracovní den přichází čas výplaty. Nejen že všichni dostanou stejně, ale ti, co přišli jako poslední, dostanou svůj denár jako první. Ti kdo pracovali v potu tváře celý den jsou naštvaní a do majitele vinice se pěkně opřou. Jak to přijde, že dostanou mzdu nejdřív?
Problém je, když člověk zapomene, co a proč vlastně v životě dělá a k čemu je povolán. Dělníci, kteří pracují celý den, se opřou do práce, ale nepřemýšlí o tom. Oprávněně jsou unavení, ale neoprávněně jsou naštvaní. Protože v poslání pracovat na Boží vinici jde především o radost z toho, co dobrého člověk může dělat. Nehledí jen na svou obětavost a pracovitost, ale třeba i na to, že druzí také dostali šanci. Je to jako s předáváním diplomů a cen dětem na táboře. První dostanou ti, kteří jsou vlastně poslední. Aby poslední dostali ti, kteří pracovali nejefektivněji a aby se všichni mohli radovat z toho, že je každý oceněn za svou námahu. I tady platí Ježíšovo první budou poslední a poslední první. A nemusí jít jen o to, aby byli všichni do poslední chvíle napjatí, jak to vlastně dopadlo.
Jedni jsou ale rozlobení, protože cítí křivdu. Vnímají nerovnost, kterou ale nechtěli vidět předtím, když stáli na tržišti a byli vybraní mezi prvními. Na vinici Páně ovšem nejde o vyplácení mzdy, ale o sdílení radosti, které předchází prospěšnost Božího díla pro okolní svět. Pán vinice to nemá snadné, protože dobrota, vlídnost a milosrdenství je pro každého, ale zároveň není proti nikomu. Jak pochopit tuhle zdánlivou nerovnost a přeci spravedlnost?
Nekřivdím ti, příteli, říká majitel vinice a my si za něj dosazujeme Pána života na této zemi. Mluví s ním vlídně a laskavě. Ale také pravdivě. Tak to s nebeským královstvím bude, že první budou poslední a poslední první. Půjde o to, že i ti, co na to nevypadali, dostali šanci, přiložili ruku k dílu a jsou tak zahrnutí mezi ty, kteří se jednou při vinobraní budou radovat.
Nezáleží tolik na tom, kdo má jaké zásluhy. Každý má startovní pozici jinde. Někdo běží déle, někdo krátce. Ale nikdo není předem vyřazen, ani služebníci pozdního odpoledne. Někdy to možná dá práci se k tomu propracovat. Někdo byl pozván dříve a někdo později. Někdo udělal nominálně víc, ale v kontextu svých schopností a sil udělal stejně jako ten, kdo na vinici Páně pracoval méně. Důležité je však neminout vinici, vyslyšet pozvání a také přijít. Pravda je, k vyslyšení takového pozvání mají blíže spíše ti, kteří hledí na sebe a své životy s pokorou a zjišťují, že k ničemu smysluplnějšímu svěřený čas beztak využít nemohou. A že až budou jednou bilancovat, budou moci beze strachu a bez lítosti s radostí hledět kupředu, k Boží plnosti. Ale co my víme, jak pořádně dlouhý může být den, kdy člověk čeká na tržnici a vyhlíží a až v podvečer mu začne být hodně líto, že ho zatím nikdo nezavolal. Ten si zavolání Pána vinice bude vážit možná nejvíc, protože ví, co je marnost a prázdnota. A také v pravou chvíli dobře ví, když má pro druhé velikou cenu. Tak v tom je právě ta záchrana.

Píseň 541 Jak dobré je žít, Pane, z tvého slova
Ohlášky

Přímluvné modlitby
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že mezi námi nerozlišuješ podle naší výkonnosti a našich zásluh. Děkujeme, že smíme vědět, že plody vinice nebeského království smí ochutnat všichni, kteří zaslechli Tvůj volající hlas.
Prosíme za ty, kteří přijímají nějaké důležité poslání. Kteří slouží, rozhodují o důležitých věcech, organizují a vedou. Ať o sobě nesmýšlejí vysoko, ale mají oči pro obyčejné lidi a věci.
Prosíme za ty, kteří se ve své službě cítí být unavení, neocenění, kdo zápasí s hořkostí. Ať se mají čeho přidržet.
Prosíme o otevřenost pro to, jak nás vedeš a povoláváš, ať jsme kosteloví či nikoliv, ať od tebe umíme přijímat podněty pro život.
Prosíme dnes za všechny rodiče, kterým byly svěřeny děti, ať mají hodně sil a radosti pro své poslání, ať dovedou ukazovat svým dětem život a svět jako krásnou možnost a tebe jako laskavého dárce.
I dnes vkládáme do tvé vůle lidi slabé, unavené, nemocné, dávej jim povzbuzení.

Píseň 678 Jeden Pán, jedna víra

Poslání
„Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.“ (Ř 12,15n), nebo Ef 2,9-10

Požehnání