Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země. Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, neboť veliký je Hospodin. (Ž 96,1n)
Píseň 283 Slunce z hvězdy již vyšlo
Modlitba
Hospodine, svatý a věčný Bože, děkujeme, že jsi poslal svého Syna na svět. V něm se nebe propojilo se zemí, ba i s podsvětím. A světlo zvítězilo. Tvému Syna Ježíši Kristu se přicházíme dobrovolně a s radostí poklonit. Je pro nás zjevením Tvé bezprostřední blízkosti ve světě fascinovaném velikostí a mocí, je pro nás znamením svobody ve světě příkazů, zákazů a nutností, je pro nás svědectvím lásky živé a žité, která se nerozplývá pod náporem všednosti, je pro nás nadějí na lidskost, která dává prostor pravdě i milosti. Pane, stal ses člověkem, abys nám byl nejbližší, dej, ať my jsme ve svém člověčenství blízko Tobě. Prosíme o Tvé požehnání všem, kdo se dnes scházejí a s důvěrou k Tobě vzhlížejí, prosíme o Tvé požehnání celému Tvému stvoření. Amen.
Čtení: Lk 2, 1n
Píseň 653 Když tmavá noc byla
Text: 2 Kor 5,1-7.18-19
Kázání
Až, milí přátelé, z dnešních Vánočních bohoslužeb odejdeme do svých domovských stanů, nechť vás provází svoboda od všeho lidského starání a lopocení a především ať na vás dýchá ona dobrá Boží vůle. Že Vás překvapuje příměr životní zabydlenosti k životu ve stanu? To byl jistě záměr a muselo to překvapit i před mnoha staletími dobře situované a usazené korintské křesťany, kteří četli Pavlův dopis. Nebyli beduíny, ale váženými řeckými měšťany, vedle kterých i Římané vypadají jako nekulturní plebejci. Co potom nějací pastýři z blízkého východu?
Lepší příměr pro pozemské provizorium bychom jen těžko hledali. Kdo alespoň jednou za rok vyrazíte na několik dnů do přírody, víte že se stanem si můžete užít spoustu legrace. Při jeho stavbě, při neustálém hledání věcí v něm, při noční průtrži mračen či při jeho neustálém rozkládání a skládání. Takový stan prověří nejednu manželskou souhru. A to ještě mnozí pamatujete doby, kdy ve stanu uvnitř stačil jeden neopatrný pohyb, srazili jste tyčku a všechno vám to pěkně spadlo na hlavu.
Apoštol Pavel přirovnává lidský život, to naše pozemské bytí a přebývání, k životu ve stanu. K způsobu života kočovníků či pastýřů. Nežili takovým způsobem praotci Izraele, praotci víry a smlouvy s Hospodinem? Neputoval tak Izrael, Boží lid, mnoho let pustinou do země slíbené? Putovali a přitom je vedl, sytil i napojil přímo nebeský Otec.
Apoštol však v životě ve stanu tohoto světa nevidí jen romantiku či dobrodružství, ale také pěkný kus životní tíže a únavy. Pozemské tělo někdy dokáže pořádně tížit, stejně jako nepovedená životní rozhodnutí, špatné svědomí nebo jen nepříjemné představy, co by se našim nejbližším mohlo asi tak přihodit. Lidský život může někdy tížit podobně jako pořádně těžký zimník. To jeden ve stanu občas zasténá.
Ale nedivme se, vždyť sténáme proto, jak říká apoštol, že nechceme být nazí a zranitelní, ošatíme se tolika svršky, až nás to všechno tíží a my se pak plahočíme a sténáme, co je to za život. A nebeské roucho, které má pro nás Nebeský Otec připravené, nebo jsme spíš připravováni my pro něj, je přeci jen ještě daleko. Jsme prostoupeni a máme se nechat prostoupit důvěrou k Pánu Bohu a uvědomit si, že nejsme doma v tomto světě a tomto těle, ale u Pána, jak píše apoštol korintským křesťanům. Žijeme z víry a ne z toho, co vidíme.
Život pod stany tedy může být docela výzva, ale může v tom být veliká naděje. Protože to co člověka živí, co je zdrojem sil jeho života, není v tom viditelném ve věcech tohoto času (dokonce ani v dárcích ne), ale v tom, co je před námi. Co Bůh lidem připravil jako dobrý cíl a naplnění. Naše těla, naše svršky i ty stany tomu mohou sloužit, být nástrojem té dobré budoucnosti. To možná tušili i pastýři, co se toulali se svými stády krajinou. Když ale k nim v betlémské krajině promluvily bytosti navlečené právě v tom nebeském rouchu, neváhali a vydali se na cestu. Stany přitom nechali jen tak rozložené. Ani je nebalili. A to ještě ani netušili, že jejich Mesiáš se nenarodil ani ve stanu, ale rovnou ve chlévě.
Oni nebešťané toho tedy v tu noc mnoho nenamluvili. Ale když chválí a oslavují Pána Boha, prosáknou z toho jejich chvalozpěvu na zem i nějaké dobré zprávy. Oslavují především Boží výsosti, kde je sláva. Prostě krásně. Tam v nebi, kde je převysoko, kam žádná špatnost nedosáhne. Dokonce když nám není do zpěvu, když jsme skleslí a ponížení, i tehdy je na Božích výsostech jeho sláva. Nejsme tu jen se svou slabostí a se svými prohrami, ale stále je tu Bůh, pro kterého není nemožné to, co pro nás nemožné je.
My stále žijeme ve stanech, v provizoriu, v tom dočasném. Do nebe se vyškrábat neumíme. Ale andělé nám toho památného Jákobova žebříku zpívají, sestupují mezi nás a zase se vrací. To můžeme občas ve střípcích stanového života zahlédnout.
Z nebeských výsostí tedy přichází pokoj na zemi. My si jej zde nezařídíme, ani nepřipravíme. To dobře víme, když zařizujeme vše kolem vánočních svátků. Ale víme, že na zemi je toho bolavého nepokoje víc než dost. V mocenských hrách, válkách, nespravedlnostech a jiných neštěstích.
A přeci navzdory tomu všemu, ba dokonce v tom všem, je tu Ježíš Kristus, „v něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár", jak to pochopil a napsal apoštol (Ef 2,l4). Proto i smíření mezi lidmi, v rodinách, mezi sousedy, mezi národy, je možné. Je tu prostředník smiřovacího procesu mezi lidmi a Bohem, je tu někdo, kdo spravedlivý Boží hněv svede na sebe a ponese za nás. Je tu někdo, kdo i ty lidské vzájemné hněvy a nenávisti dokáže rozpustit a smýt. Kdo dokáže ulehčit těm těžkým pozemským svrškům a obléknout do bílého pročištěného roucha. Však ti, kdo Krista vyznávají, si dovedou podat ruce, pozdravit se pozdravením pokoje a touží šířit Kristovo dílo smíření dál. Kristus je náš mír i smírce, v něm se objevil na zemi pokoj.
A tak i druhé, co bydlí ve vedlejších stanech nemusíme posuzovat a na ně nahlížet skrze jejich plátěné provizorium, ne podle lidských měřítek, ale podle těch smírčích, Kristových. I Ježíše můžeme vidět polidsku, ba v něčem jej tak vlastně vidět máme, protože tu žil s námi, ale také jej smíme vidět v tom Božím, smiřujícím, překlenujícím. Protože to bude to jediné, co zůstane, až bude jednou stan našeho pozemského života stržen. Pak bude jen to, co připravil Bůh, příbytek nebeský.
A tak i tomu našemu přebývání, stanování a všelikému světskému kempování můžeme propůjčit nadhled nejvyšší. Nejde už jen o život můj, o ty mé kamínky a střípky, ale o tu nebeskou mozaiku, do které ten můj příběh je z Boží milosti vložen. Nejsem jen sám svůj, ale patřím Bohu, od jehož lásky mne nemůže odtrhnout nic. Ale stejně tak i naše lidské dějiny se od těch dějin Boží spásy odtrhnout nemohou.
Bůh si všechny oblíbil. "V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění.“ – Ano, všechny, celý svět, usmířil Bůh se sebou. Se všemi má dobrou vůli.
To staré, pozemské plátno postupně steří, ošoupá se, potrhá. Ale v Kristu je tu již to nové. To můžeme kousíčky jako znamení ochutnat při lámání chleba a podávání kalicha. Ač jsme vinami povadlí a vytahaní, právě proto jsme zváni všichni, abychom mohli žít už to, co je před námi.
Až, milí přátelé, z dnešních Vánočních bohoslužeb odejdeme do svých domovských stanů, nechť vás provází svoboda od všeho lidského starání a lopocení a především ať na vás dýchá ona dobrá Boží vůle, o které zpívali nebešťané a napsal do jednoho dopisu apoštol, který dříve než byl apoštolem, živil se šitím stanů.
Píseň 288 Aj, růže rozvila se (HB 289 Bohu chvála buď i čest)
Večeře Páně
Dobrotivý Bože, chválíme tě a velebíme za tvůj příchod do světa. Příchod v člověku, křehkém, zranitelném. Děkujeme, za spásu, kterou skrze něj přijímáme. Děkujeme za všechna znamení, doteky, svědectví, kterými nás utvrzuješ, že tvá cesta nekončí v marnosti a zániku. Děkujeme za to, co přijímáme z Ježíše Krista: nový život k radosti veliké, pravdu, abychom se jí drželi, lásku, abychom i my druhé milovali, odpuštění, abychom dovedli odpouštět, vítězství nad strachem, malomyslností, závistí i lhostejností, abychom mohli žít ve svobodě.
Pane, vyznáváme svou vinu, svůj hřích, že ve svém životě a ve světě dáváme prostor zlému, které ubíjí život a krásu Tvého stvoření. Vyznejme hlasitě každý za sebe a všichni společně: Vyznávám.
Pane, vyznáváme, že mnohé z toho temného, co v sobě neseme, máme kvůli křivdám druhých. Svazuje nás to, brání nám to důvěřovat dalším, zabraňuje nám to výhled ke tvé radosti. A tak chceme odpustit. Vyznejme hlasitě každý za sebe a všichni společně: Odpouštím.
Pane, vyznáváme svou víru, že ve Tvé moci je veškerý hřích přemoci. Věříme, že Ježíš Kristus je toho živým svědectvím. Vyznejme hlasitě každý za sebe a všichni společně: Věřím.
Pane, věříme, že pro Tvé odpuštění nás Kristův Duch spojuje s Tebou a tam, kde mu dáme prostor, působí i v nás svou mocí k životu věčnému.
Vy kdo vyznáváte víru v Krista, kdo prosíte o Boží odpuštění a odpouštíte svým bližním, nepochybujte, že máte skrze život betlémského dítěte hříchy odpuštěny. Vše je přikryto jeho milosrdenstvím.
Proto se pozdravme navzájem pozdravením pokoje…
Ustanovení této večeře zní:
Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, děkoval, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.
Po večeři vzal kalich a řekl: To je kalich nové smlouvy zpečetěné mou krví. To čiňte, kdykoli z něj budete pít, na mou památku.
Prosíme, Pane Bože, sešli svého svatého Ducha na tyto dary i na svou církev, která tyto dary přijímá. Amen. A tak již pojďte k hostině Beránkově, zván je každý křesťan bez rozdílu.
Píseň VP 284 Jakož o tom proroci
„Bůh se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“. (Lk 1,79)
„„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“ (J 15,9)“ (J 1n)
Ohlášky
Přímluvné modlitby
Pane Ježíši, který jsi přišel do tohoto světa jako bezbranné dítě, dej, ať Tě dokážeme spatřovat v každém – i v tom nejméně důležitém a třeba i pohrdaném.
Ty, který jsi chodil po této zemi, nedopusť, aby se nám skrytost Tvého království stala omluvou pro rezignaci, abychom tichostí zastírali vyprázdněnost a pokorou poraženectví.
Příteli hříšníků a celníků, prosíme o odpuštění svých vin, prosíme též, abychom Tvou milost nebrali lacino, abychom měli touhu a odvahu napravovat dopady našich selhání.
Pane Ježíši Kriste! Prosíme, nauč nás dívat se na lidi kolem nás jinými očima, než dosud. Ať se k nim chováme ne podle toho, jací byli, ale podle toho jací budou, až je očistíš svým odpuštěním.
Tam, kde si lidé neví rady a neví jak dál, ukaž vždy další nečekanou možnost a cestu.
Tam, kde si lidé ukládají poklady na zemi, aby dostali šanci je pustit, podělit se o to, dát druhým a tak mít poklad v nebi.
Tam, kde lidé klesají pod tíhou života, kde nesou těžká břemena, kde na ně svět tvrdě doléhá a oni se také stávají zatvrzelými, obměkčuj jejich srdce, dávej jim soucit.
Dávej nám všem do mysli a rukou to, co slouží životu, pokoji, usmíření..
Když k tobě ještě takto voláme: Otče náš
Píseň 294 Ó křesťané všichni
Poslání
„Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Připravte cestu Hospodinu.“ Iz 40,1.3
Požehnání
Boží pravda, kterou žádná temnota nezahalí, ta ať vám svítí na cestu…
Boží naděje ať je vám budoucností, tam kde jiní nevidí nic než tmu beznaděj a konec…
A Boží láska, bez které se vše mění v poušť, Boží láska ať oživuje vše dobré, dává vám sílu a naplní vás po