Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Bůh ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu,kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.“ (Ž 103, 14n)
Píseň 609 Kdo je mocný jak ty, Hospodine
Modlitba
Hospodine, náš Pane, děkujeme ti vše dobré, radostné, co tvoří náš život, co naplňuje naše dny, a my žijeme s jistotou, že svět a my v něm má pevné základy. Děkujeme ti za cíle, které přijímáme z tvých zaslíbení. Někdy to, Pane, ale jakoby ztrácíme. Cíle, jistotu, radost. A přicházíme pak nutně s otázkou. Pane, jak to poznáme, že jsi s námi. Jak poznáme, že nám dáváš to, co slibuješ? Trochu se tak ptáme i dnes. A my jsme rádi, že naše otázky mohou mít slavnostní podobu, dobrý řád a že na to ptaní nezůstáváme sami, ale máme kolem sebe blízké lidi. Děkujeme ti za naše společenství a sbor, kterému můžeme také leccos dát. Prosíme tě, Pane, o tvé slovo, připomenutí své smlouvy, kterou jsi s námi uzavřel, kterou zachováváš a nic ji nemůže zrušit. Skrze Ježíše Krista jsi naším nebeským Otcem a my tvým lidem.
Čtení: Mt 12, 43. Mk 14,22
Píseň 622 Zůstaň s námi, Pane
Text: Gn 15,1-21
Kázání
Zdá se, že v oblasti osobního života lidé stále méně chtějí uzavírat smlouvy. V obchodních nebo pracovních vztazích je to běžné a žádoucí, ale uzavřít smlouvu, která by do nějaké míry určovala a usměrňovala můj osobní život? Uzavřít manželskou smlouvu, přijmout smlouvu víry, to jsou všechny věci, do kterých si stále méně chceme nechat mluvit. Na společné soužití nám stačí láska a věřit si také mohu sám i bez nějakého svazku či závazku.
Ano žijeme v době, kterou sociologové nazývají jako tekutou. Lidé beze smluv, závazků, svazků, bez kořenů přelévají z jednoho místa do druhého. Proplouvají životem a světem bez pevného ukotvení. S nimi proplouvají priority a hodnoty, které by byly měřítkem jejich života.
S postupující tekutou mentalitou však úměrně tomu narůstá bezradnost v tom, kdo jsem, kam patřím a co je mým cílem. Právě to, že v rámci nějaké smlouvy či závazku si stanovuji, co mám a jak dělat, jak žít, získávám pro život své pevné místo, roli a vědomí smyslu, k čemu ten krátký úsek, jakým je můj život, mám využít a nasměrovat.
Vedle chybějícího vědomí, kdo jsem, ještě musíme připočíst zákonitost, že tam kde chybí smlouvy psané, nastupují smlouvy nepsané a nevyřčené. Ježíš to popisuje v situaci uzdravení z nějaké posedlosti popíše jako prázdný dům. To že z mysli druhého vyžene nějakého zlého ducha, nemusí ještě znamenat vítězství. Mnohem důležitější je, co nebo kdo se v prázdném prostoru usídlí. Ježíš to dokonce vyjádří tak, že ona vyhnaná posedlost se může vrátit přivést s s sebou ještě něco mnohem horšího.
Doba nepsaných smluv byla například dobou komunistické normalizace. Rezignovali jsme na vlastní odpovědnost k rozhodování o vlastním životě a přitom jsme přenechali svou osobní svobodu a kontrolu nad sebou samými, když nás stát zahrnul hmotným dostatkem. Obr na hliněných nohou se začal hroutit až tehdy, když lidé prohlédli, že hmotným dostatkem jsou zahrnutí jen ti se stranickou knížkou.
Dříve nebo později beztak člověk na nějaké nepsané smlouvy přistoupí a tiše se jimi řídí. Přitom je už ochuzený o jasné vymezení jeho životní role. Tak člověk plně nežije, ale jen dočasně přežívá. Je to vůbec k životu?
Hospodin Abramovi nabídne zvláštní smlouvu. Má jedno jediné ustanovení. Dám ti tolik potomstva kolik je hvězd na nebi. Přitom Abram není ničím vázán, ze smlouvy pro něj nevyplývají žádné povinnosti. Zvláštní.
Z kontextu, ve kterém je ale smlouva uzavřena, vyplývá, že Abraham je plný pochybností, otázek a únavy. Hospodin jej kdysi povolal a on vyšel z města, všechno opustil a vydal se na cestu do země, kterou mu Bůh slíbil, aby tam žil on a jeho potomci. Abram putuje, pomáhá, zachraňuje, někdy jej strach přemůže a obává se o svůj život, ale jinak se osvědčuje jako spravedlivý muž. Avšak druhá část Božího slibu, že tedy vše bude moci předat svému synovi, se ne a ne vyplnit.
Pán Bůh tedy promluví k němu slovy „Neboj se“. Neměj strach, buď bez obav, i když to trvá už tak dlouho. Já jsem tvoje pavéza, tvůj štít. Víte, co je to pavéza? To je dost nepraktická věc, když putujete z místa na místo. Je to obrovský těžký, pokovaný štít. Moc byste se s tím nechtěli tahat. Je to těžké, překáží to. Jenže, když pak na vás útočí něco velikého, třeba jezdec na koni nebo válečném voze, nebo když na vás letí roj vystřelených šípů, můžete se za pavézu schovat. S pavézou bojovali ve formacích vojáci v první linii a mohli se za ně schovat i vojáci v dalších řadách. Hospodin je pavéza.
Oba tedy spolu uzavírají smlouvu, až když Abram tolik let putuje, věří a doufá. Uzavírají smlouvu, aby blízký vzájemný vztah a důvěru mohli potvrdit a prohloubit. Abram věděl kdo je a ke komu patří, měl své pevné místo v životě a ve světě, ale postupem času jeho přesvědčení začalo ochabovat.
A tak Pán Bůh z milosti nabízí smlouvu, stvrzení svého slibu. Boží vztah k člověku má tedy svou formu, své vyjádření a potvrzení, ale děje se tak právě proto, aby jejich vztah nebyl formální, vnějškový či vyprázdněný. Tak i naše mnohdy trvalé a pevné vztahy potřebují svou formu, vyjádření a hranice, abychom se o ně mohli opřít a přitom nám v dobrém i ve zlém připomínaly, kým jsme a kam patříme.
Jistě, stále zůstává, že Abram musí být trpělivý a musí o své spolehnutí zápasit. Však také průběh uzavírání této smlouvy není snadný. Abram na Boží pokyn připraví obětní zvířata přesně tak, jak se smlouvy tehdy uzavíraly. Zvířata připravil, avšak Bůh nepřichází. Abram celý unavený odhání divou zvěř, aby mu připravený obřad nezbaštila. Padne na něj únava – mrákota a přístrach.
Přístrach je takové zajímavé slovo. Je to strach, který na vás přepadne, popadne, prostě na vás padne jako deka a vy ani nevíte jak. Přístrach Abrahamovi našeptává: Jak to dopadne, stvrdí Bůh smlouvu tím, že projde uličkou mezi těly zvířat? Až padne tma a stále nic. Bůh však přijde a ukáže, že i v této smlouvě zůstává svrchovaným, iniciátorem. Tak je uzavřena smlouva.
Jenže život jde dál. A syn stále nepřichází, oběma manželům zběsile běží čas a nic. A tak se domluví tak, jak to v tehdejším světě bylo časté, že Abraham zplodí potomka se služebnou Hagar a ona syna porodí pro paní Sáraj. Tak si člověk pomohl bez ohledu na Boží smlouvu a slib. Nebo snad mysleli, že budou jednat na vlastní pěst a Bůh se k tomu dodatečně přizná? Vezme to na milost? Jenže po narození syna Izmaela se otrokyně Hagar začne chovat jako paní, jako matka dědice a vztahy jsou natolik napjaté, že musí odejít. A tak je Abram se Sáraj tam, kde byli. Obejitím smlouvy si člověk nepomůže a ještě zůstane pachuť, že vyhnali ženu s dítětem do pouště.
A opět přichází Hospodin a nabízí obnovu smlouvy, kterou už spolu jednou uzavřeli. Ale odteď se již bude jmenovat Abraham, tj. Otec hlušícího davu a jeho žena Sáraj bude Sárou tedy kněžnou.
Nevíme, proč je to tak všechno zamotané v příběhu Abrahama, ale i v příbězích našich. Proč čekal a proč čekáme mnohdy dlouho na to, až se něco vyplní. Je snad důležitý čas čekání, ve kterém se člověk učí důvěřovat a spoléhat na Boží slovo? Má se naučit a v životě získat mnohem víc předtím, aby to co dostane, mohl odpovědně spravovat a rozvíjet? Nevíme.
Víme však, že Pán Bůh ve svých příbězích požehnání vstupuje člověku do života, zahání strach, úzkosti a přináší posilu v docela formálních úkonech, jako je smlouva a jejich obnovování. V nich si potvrzujeme kdo jsme, kam patříme a co je naším společným cílem.
V předvečer svého zatčení bere Kristus Pán do rukou kalich, přirovná svou krev k vínu a hovoří o smlouvě, jejímž předmětem je Boží odpuštění. Už však není prolévána krev jiných živých tvorů, ale jeho samotná. Tak jsme v milosti přijati, tak jsme opět voláni k důvěře a je nám slíbeno požehnání, ve kterém, ať se děje, co se děje, Pán Bůh je s námi, aby nás podržel a zachoval. Amen.
Píseň 277 Noc ke konci se kloní
Ohlášky
Přímluvné modlitby
Děkujeme za jasnou a pevnou smlouvu, do které jsme zahrnutí, děkujeme za životní zázemí i definici kým jsme, děkujeme, že nám právě toto umožňuje být tvořiví, hraví a veselí, protože jsme svobodnými lidmi. Nemusíme mít žádné strachy ani přístrachy a docela klidně můžeme sloužit. A tak začínáme opět modlitbou:
- za všechny, kteří zápasí svůj dobrý boj víry
- za ty, kteří zápasí pro druhé a přinášejí oběti
- za ty, kteří přinášejí oběti a nic za to nečekají
- za ty, kteří ztrácí své sny a také druhé lidi – i tebe
- za ty, kteří trpělivě nesou své bolesti, nemoci, samotu
- za ty, kterým se plní sny, ale nevidí to, nebo si toho dostatečně neváží
- kdo svým životem zvěstují tebe, aby byli pravdiví
Píseň 215 Zlatá když sluneční záře se objeví
Poslání
„Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím. Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení. Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém...“ (Žd 6,10)
Požehnání
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (Ž 120,5-8)